Policejní prezident Martin Vondrášek (druhý zleva) a ministr vnitra Vít Rakušan (vpravo) hovoří s novináři na briefingu poblíž místa střelby na Filozofické fakultě 21. prosince 2023 v Praze. Zdroj: Profimedia

Z příbuzných obětí je nejvýraznější postavou Lenka Šimůnková, matka Elišky Šimůnkové zavražděné 21. prosince na FF UK. Ta už nemohla poslouchat vykrucování nejvyšších funkcionářů policie i ministerstva vnitra a začala mluvit veřejně. Stěžuje si zejména na špatnou komunikaci státu s rodinami obětí, která je nedostatečná a neempatická.

Policie například nedala Eliščině matce vědět poté, co rodinám zpřístupnila po půl roce policejní spisy týkající se případu. Pravděpodobně si nepřála, aby její kroky někdo hodnotil, protože se prakticky okamžitě po zveřejnění začaly objevovat první nesrovnalosti.

Vraťme se ale na začátek. Je pár dnů před Vánocemi, atmosféra je příšerná, panuje šok. A v tento moment přichází policie a zástup různých novinářů, kteří apelují na striktní neinformování prakticky o všem podstatném kolem tragédie. Následují prohlášení ministra vnitra Víta Rakušana a prezidenta Petra Pavla vychvalující práci policie. Budiž. Nikomu na tom asi tehdy nepřišlo nic divného. Z dnešního pohledu je ale vidět jistá vypočítavost. Představitelé policie moc dobře věděli, že se nadělalo mnoho chyb – včetně těch fatálních – a politici jim od té doby pomáhají zametat stopy.

Ptát se je neslušné

Následuje půlrok, kdy se nesluší klást otázky, zpochybňovat postup policie či kritizovat její nejvyšší představitele. Nedodržela se lhůta, do které měly být výsledky vyšetřování zveřejněny (že by kvůli volbám?). Dlouho se bránilo vzniku parlamentní komise, která by se věnovala bílým místům ve vyšetřování tragédie, ale někdo o to evidentně neměl nejmenší zájem. Připomeňme, že když šlo o otrávené ryby v Bečvě, svolávala se jedna mimořádná schůze za druhou. Nakonec se stal vznik komise nevyhnutelným a před pár dny byla její existence odhlasována.

K samotným pochybením: Najevo už vyšlo například to, že policie věděla, že pátrá po nebezpečném a ozbrojeném vrahovi, nikoliv po labilním chlapci, který se chystá skočit ze střechy. Věděla také o jeho arzenálu. Od chvíle, kdy na policii zavolala vrahova přítelkyně (volala dvakrát, policie druhý telefonát zprvu tajila…) a středočeská policie dorazila bleskově do domu v Hostouni, kde našla tělo otce. Právě na tyto policisty se později bude snažit pražská policie svést vinu. Ta je ale informovala řádně. Takže legenda o nějakém sebevrahovi je lež jak hrom. Navíc, pokud by policisté opravdu hledali „jen“ sebevraha, proč by potom kompletně evakuovali osoby z budovy v Celetné ulici? Tomu se přece říká usvědčení se z vlastní lži.

Záhadná paní na vrátnici

Lež číslo dva se týká prohlídky fakulty, kde byl vrah už před příchodem policejní hlídky schovaný. Budovu nikdo nenechal vyklidit. Nikdo ji ani zdaleka celou nezkontroloval. Vrah se mezitím připravoval na toaletách ve čtvrtém patře na svůj čin. Policie se vymlouvá na nějakou paní na vrátnici. Patrně fiktivní paní na vrátnici, protože sami lidé pravidelně na fakultu docházející o žádné „paní na vrátnici“ neví. Tato paní jim prý odmítla pustit kamerový záznam s odkazem na stáří zařízení. Samozřejmě že to šlo, jak oznámila fakulta. Dle nejnovějších informací o žádný záznam policie ani nežádala. Přitom právě v této situaci mohlo dojít k dopadení a zneškodnění vraha, ještě před katastrofou.

Samotný zásah po začátku střelby na fakultě byl podle všeho profesionální a v pořádku. A policistům patří dík a obdiv. Jen už zkrátka hasili požár. Mrtvým už život nikdo nazpět nevdechne. Takže – je to neoblíbený názor – ale té tragédii se prostě dalo zabránit, kdyby dělali konkrétní lidé správně svou práci. A to je další problém. Nikdo pořádně neví, kdo vlastně dával policistům příkazy. Kdo vše operativně řídil? Nikomu se za chyby nechce nést odpovědnost. V tomto směru má smůlu policejní prezident Martin Vondrášek a především šéf pražské policie Petr Matějček, protože oni jsou těmi šéfy, co měli zákrok vyšetřit, zhodnotit a pak nechat padat hlavy. Místo toho samé lži, typu té o kameře z hlavy pana Matějčka.

Politickou odpovědnost má samozřejmě i ministr vnitra. Ten ale nemá smůlu, protože je ve vládě, kterou řídí neobyčejně slabý premiér, který ho evidentně nechá provést cokoliv, jen aby neohrozil přístup současné garnitury k vládním korýtkům. Nevadila poprava národní svrchovanosti na poli bezpečnosti v podobě Migračního paktu EU, nevadila podpora bruselského plošného šmírování soukromých konverzací, nevadí Dozimetr s dalšími a dalšími jistě náhodně zemřelými… Proč by vadilo lhaní a zametání stop za sérií chyb, bez kterých dneska mohli ti studenti žít…

Od začátku to nesedí

Ministr vnitra Vít Rakušan od začátku zlehčuje všechny námitky k zásahu. S arogancí sobě vlastní odmítá zcela legitimní otázky na toto téma. Permanentně chválí policii i přesto, že se mu muselo za ty měsíce donést, že v případu něco nesedí. Takže buďto lže, protože se bojí o své vlastní místo, nebo na něj, jak se říká, někdo něco má. Proč by jinak takto vehementně postup policie do posledního detailu hájil?

Takové otázky a mnohé další si jistě klade i maminka Elišky Šimůnkové, čímž se dostáváme snad k zatím poslední části příběhu. Tato statečná žena se nesmířila s hrou v režii špiček našeho státu a začala se proti ní ohrazovat. Začala se ptát. Nechala se také slyšet, že celou věc dnes považuje za „politiku“, kde jde už jen o „moc a funkce“. Kde má být pravda takzvaně „vymlčena“. Tvrdí, že to byl právě ministr Rakušan, kdo zde nastolil režim „ohlušujícího ticha“. To si dovolila hodně. Různí méně či více významní lidé ji na sociálních sítích začali vykreslovat jako hysterku. Začali ji dehonestovat. Nasadili jí nějakou pomyslnou – dezolé – psí hlavu. A to všechno za to, že si dovolila kritizovat vládu a pochybení policie. To, že někdo vážně řeší, že kouří jednu cigaretu za druhou, jestli se jí náhodou netřese hlas, nekouká „do blba“… To, jak z ní ustavičně dělají naprostého šílence, je prostě nechutnost.

Je absurdní, že je matka oběti střelby na fakultě mlčením odpovědných míst k veřejným vystoupením vůbec dohnána. V každé normální zemi by se zákrok řádně prošetřil, s rodiči obětí by se komunikovalo a odpovědní lidé by se minimálně omluvili.  Namísto toho je dnes ve veřejném prostoru urážena, zastrašována a musí sledovat trio Rakušan-Vondrášek-Matějček a jeho dokola opakované zaklínadlo „Policie nepochybila…“ Lidská chyba se dá pochopit, tohle chování se pochopit nedá a pokud tohle dotyční politicky přežijí, tak už asi přežijí úplně všechno a máme v tomto státě vážný problém.

Čtěte také:
Rakušan zase lhal
Střelec z fakulty trpěl pocity křivdy, záští a nenávistí
Česká Wikipedie se po krátkém vzdoru podřídila cenzurní výzvě ministra vnitra