Menu
Přihlásit se

Ladik Větvička.

Nepřitel byl silny. Ale prohrali zme si to sami

Ve pondělních „Větičkach“ jsem dal na prvni misto citat Libora Hřivnača, synka od nas: „Slyšíme dnes kolem sebe dennodenně snad už jen propagandu. Jsme však občané. Sebevědomí občané. Naučme se říkat NE. Řekněme NE válce. NE cenzuře. NE totalitě. Hitler necpal lidi do vagónů. Byli to lidé, kteří neuměli říct NE. Řict NE vlastní manželce je těžké. Řict NE propagandě státu je ještě těžší. Ale až ta mlčící většina řekne NE současným mocným, zjistíme, že mocní bez naší tiché podpory jsou zcela bezmocní. BEZMOCNÍ.

Ladik Větvička Ladik Větvička
Publikováno 21/08/2024
Doba čtení 3 min.
1968, Ilustrační obrázek, Zdroj: Shuttetstock.com

Takže? Naučme se říkat NE. Doma. V hospodě u piva. Ve volbách.“

Co k temu dodat v den, kdy nas kolaborantska režimni scena (nama lingvistama zvana mejnskrym „mainscream“, tedy hlavni křik) bude krmit pohadkama o hodnych Čechach, na kere přišel zly Rus?

V prve řadě je třeba konstatovat jasně – vojenske narušeni hranice suverenniho statu bez svoleni statu samotneho nebo RB OSN je agrese, připadně okupace. Tečka. To plati jak pro Československo 1968, Jugošku 1999, Afganystan 2001, Irak 2004… pokračovat snad nemusim, doplňte si sami.

Na pozadi teho, co vam budu medyja mejnskrymu servirovat, pokusme se zamyslet nad dvěma věcma, bo to su věci, kere su duležite pro naš (česko-slovensky) vnitřni klid a mir:

1. Na podzim roku 1965 podepsala naša československa vlada (se suhlasem politbyra a tehdejšiho prezidenta Novotneho) dohodu se Sovětskym svazem o vybudovani uložišť raket s jadernyma hlavicama na našem uzemi. V dohodě je zavazek vybudovat tato uložiště na naše naklady a do dvuch roku (prosinec 1967) je předat Sovětskemu svazu, kery už se o ně bude starat bez přistupu a kontroly československych uřadu (Že ste to nevěděli, bo vam to neřekli? Dostudujte si to! Uložiště možete aji osobně navštivit, je v Brdach, řidici objekt pak v Doupovskych horach).

Už chapete, čemu se Novotny stal pro Moskvu nepohodlny a čemu se na podzim roku 1967 (když se zdrahal předat vybudovane prostory Sovětskemu svazu) vyjadřili sovětšti sudruzi na dotazy, kym ho maju nahradit větou – „Eto vaše dělo“. Moskevskemu politbyru to bylo fakt jedno a od noveho šefa Dubčeka, kery stravil mladi v Kyrgystanu očekavali, že splni podepsanu dohodu.

Že zme na jaře 68 prožili nadherne vzepěti lidu, svobodu, zrušeni cenzury, možnost cestovani a další věci, bylo krasne. Dovolim si řict kaciřsku myšlenku – kdyby Dubček a spol nebyli unahleni kokoti, umožnili armadnim sudruhum z vychodu obsadit mezivladně dohodnute prostory a postupovali cestu mirneho pokroka v mezich zákona, nemusela byt okupace, a hlavně zme mohli uniknut odpornemu sebeprznění zvanemu normalizace, kdy šedive byrokratycke česke zrudy zašlapavaly jakekoliv vyhonky svobody.

Eště raz – šedive, byrokratycke, česke zrudy. To my zme ustupili a sami zme si zkurvili tuto zem. To nebyl žaden Rus, Ukrajinec nebo Mongol.

2. Druha připominka je eště smutnějši, vztahuje se k udalosťam, kere přišly rok pote. Psal se srpen 1969 a na scenu přišlo TO vyznamne datum. Bylo to datum prvniho (a posledniho) využiti ČSLA (Československe lidove armady). Bohužel, bylo to využiti armady proti vlastnimu lidu. Okupačni vojska (ta sovětska, bo armady ostatnich statu už odešly dodom) nezasahovala. Třidenni občanska valka Čechu s Čechama skončila tak, jak skončit musela. Češi prohrali.

To su věci, kere byzme si měli v suvislosti s 56. vyročim okupace připominat. Medyja mejnskrymu vas ale asi budu krmit jinyma přiběhama, o tom, jak zme byli statečni a podobně, za nic zme nemohli a byli to ti zli cizinci, keři nam ubližili.

Hovno. Pravda, je třeba si přiznat – nepřitel byl silny, ale projebali zme si to sami. A z teho a jedině z teho je třeba se poučit. Že poražka v bitvě nemusi znamenat poražku v cele valce. Že zme to MY, keři rozhoduju o všem. A že NE prostě znamena NE.

„Buch s nama.“

Neboli jak řikaju němečti knihkupci: „Das Buch mit uns.“

Ladik Větvička, Groznyj, Čečensko

Čtěte také: Mikrovypravy Ladika Větvičky – Vojvodinske dobroty a vzpominky na Tita, Mikrovypravy Ladika Větvičky – Vojvodinska zem, O nákupu „hodnotové ropy“ z Ázerbajdžánu: Dalši ostuda spravce Fialy, Neni teror jako teror – ostudne srovnani českeho režimniho tisku

Komentáře (9)

  1. Pane Větvičko, vysvetlete mi pár věcí, děkuji. Za prvé: lidí, co zemřeli v koncentráku nezemřeli kvůli nacistické zvůli, ale protože neřekli: „Ne, my do těch vagónů nejdeme, prostě ne!“ a Němci by odpověděli: „Tak jo, tak se zas vraťte domů.“ Co je to za blbost? To samé rok 1968. Vy úplně znevazujete lidí, kteří se okupací osobně postavili a riskovali životy i kariéry. Není se měli postavit před tanky a křičet NE? To se, pokud vím, dělo, a nějak zásadně nám to nepomohlo. Nebo ty vaše teze, že si necháme obsadit jen důležité body a dělo by se co? Nevím, mně to zní jako úplné bláboly. A taky to nedává smysl.

    1. Větva má pravdu. To, že nás převálcovali v roce 1968 je blbé, ale stává se. To, že jsme my Češi převálcovali Čechy je bohužel smutná realita. V  roce 1969. My jsme prostě národ prostitutů. Totéž máme dneska. Češi válcují Čechy a nikdo se nediví. Děti a vnuci těch, kteří se zaprodali cizí moci v roce 1969 dělají totéž v současnosti. Jsme prostě národ prostitutů. Ti, co seděli v roce 1969 v ÚV KSČ sedí dneska v ÚV Pětikolky a prodávají naši čest cizí moci.

  2. Tak to se vám moc nepovedlo.
    Právě proto, že Dubček a spol řekli NE (a nejenom úložišti), následovala okupace. Na jedné straně říkáte, že se máme naučit říkat NE, a když se tak stane, tak říkáte, že měli říct ANO. Už vidím, jak říkáte NE před hlavní samopalu.

    1. Říkat NE před hlavní samopalu dělá z lidí národ. A o tom úložišti si otevřte poslední číslo Historie a Vojenství. Tam to máte komplet

  3. Hm, dobrý príklad toho, ako sa pod tlakom nevyberavej propagandy, poloprávd a lží dá ovplyvniť ľudské myslenie. Ani sa nedivím, že dnes sme v rovnakej situácii – pumpovanie propagandy RIA Novosti, Aeronetu…, na druhej strane ČT1, s Fridrichovou a spol., obidve jazykové mutácie Denníka N. Aj keď v druhom prípade to celkom nefunguje, asi preto, že pravdu majú ľudia pred nosom.

  4. Pane Větvičko, tentokrát nesouhlasím ani s jedním slovem Vašeho článku. Když tak zasvěceně komentujete události roku 68, zeptám se Vás, byl jste jako dospělý u toho? Vzpomínky skutečně dospělých lidí z té doby a hlavně ze západu republiky hovoří o tom, jak na naší západní hranicí stála v jednom šiku vojska NATO, aby 22.8. napadla naši zemi a kdyby je nepředběhla vojska Varšavské smlouvy, bylo už po nás.

    1. Byl jsem u toho na začátku jako dítě, potom jako dospělec. Pamatuji v TV paní Balašovou. Chovala se uplně stejně jako pan Foltýn. Jako prase. Račte si najít archivy

    2. Zažil som to ako 17-ročný, tak tu nekopírujte nezmysly z Izvestií. NATO nevedelo, čo majú Rusi za lubom s tým hromadením vojsk pri západných hraniciach ZSSR. Ale až po vpáde VZ bola vyhlasovaná pohotovosť v hraničných oblastiach štátov NATO – čo je logické – veď ZSSR mal len v Prahe a okolí zhruba 600 tankov, viac ako rakúska armáda, tak na bojovú pohotovosť museli prejsť, nikto nemohol vedieť, či to Sovieti neskúsia aj ďalej. A o tom plánovanom prepade zo Západu naozaj môže rozprávať len človek veľmi, ale veľmi mdlého rozumu. Až sa divím, že ste sa naučila písať. Inak na našom území boli skutočne tanky M4 Sherman, ale účinkujúce pri natáčaní filmu Most v Remagene v starej zástavbe mesta Most, určenej k likvidácii. Tú kravinu, ktorú ste tu prezentovala priniesla vtedy moskovská Pravda a Izvestie. Pre ZSSR každý propagandistický argument dobrý. Len tento bol pôvodne určený pre obyvateľstvo „baľšoj strany“ a nie pre nás. U nás sa dobre vedelo, čo je pravda. S tými vašimi pamätníkmi zo západnej hranice sa bavte až vtedy, keď budú triezvi. Robia si z vás srandu.

Napsat komentář