Nová Trumpova „doktrína“ jako naděje pro české euroskeptiky

Ještě nedávno byla kritika Evropské unie, důraz na národní suverenitu a odmítání nadnárodního řízení v českém veřejném prostoru systematicky nálepkována jako populismus, extremismus nebo nostalgie po komunistické minulosti. Dnes však stejný jazyk, jen s větší mocí a menšími iluzemi, používá oficiální strategický dokument nejmocnějšího státu světa.

Nová Národní bezpečnostní strategie Spojených států amerických, spojená se jménem Donalda Trumpa, představuje zásadní obrat v západním politickém myšlení. A pro české odpůrce eurosajuzu je především potvrzením, že nebyli na špatné straně dějin, ale pouze o několik let napřed.

Trumpova doktrína stojí na jednoduchém, ale v posledních dekádách téměř zakázaném předpokladu. Svět se neskládá z abstraktních „hodnotových prostorů“, ale ze států. Ze suverénních politických jednotek (tedy většinou – zdravíme Venezuelu), které odpovídají vlastním občanům, chrání vlastní hranice a sledují vlastní zájmy. Dokument otevřeně konstatuje, že poválečná a zejména „poststudenoválečná“ strategie Západu se odchýlila od reality. Místo jasných priorit nabízela seznam přání, místo obrany národních zájmů export ideologie a místo odpovědnosti přenesla moc na nadnárodní struktury, které nejsou nikomu přímo odpovědné.

Právě zde se americká strategie dostává do přímého konfliktu s logikou Evropské unie. Zatímco Brusel systematicky oslabuje roli národních států ve prospěch transnacionální správy, Trumpova doktrína označuje erozi suverenity za bezpečnostní riziko. Nejde o rétoriku, jde o základní definici toho, co je a co není stabilní politický řád.

Evropa jako varování

Nejostřejší pasáže dokumentu se týkají Evropy. Nikoliv jako kulturního prostoru či historického spojence, ale jako politického projektu. Evropská unie je v textu nepřímo, ale jednoznačně popsána jako struktura, která podkopává svobodu projevu, potlačuje politickou soutěž, nahrává masové migraci a systematicky oslabuje civilizační sebevědomí evropských národů. Demografický kolaps, regulacemi ochromené hospodářství a rostoucí závislost na vnější ochraně nejsou podle americké strategie náhodou, ale důsledkem špatného řízení.

Je příznačné, že dokument hovoří o hrozbě „civilizačního vymazání“ Evropy. Nejde o emotivní nadsázku, ale o chladnou strategickou úvahu. Kontinent, který ztrácí identitu, sebevědomí a schopnost reprodukce, nemůže dlouhodobě fungovat ani jako spojenec, ani jako samostatný aktér. To, co čeští euroskeptici říkali roky, že EU neřeší problémy Evropy, ale sama se jimi stává, dnes zaznívá i z Washingtonu.

Zcela odlišný tón má dokument ve vztahu ke střední a východní Evropě. Právě zde americká strategie identifikuje „zdravější“ politické a společenské jádro kontinentu. Země, které si dosud zachovaly silnější národní identitu, vyšší sociální soudržnost a menší ochotu podřídit se ideologickým experimentům, jsou vnímány jako přirození partneři. Ne náhodou se hovoří o podpoře těchto států prostřednictvím obchodu, obranné spolupráce a politické koordinace opozičních sil vůči bruselskému progresivnímu socialismu, a to nikoliv skrze centralizaci a regulaci.

Pro Českou republiku je to klíčový moment. Dokument nepřímo naznačuje, že strategická hodnota státu nevyplývá z jeho poslušnosti vůči Bruselu, ale z jeho schopnosti jednat samostatně, odpovědně a předvídatelně. Jinými slovy, menší suverénní stát může být cennějším partnerem než větší, ale politicky paralyzovaný celek.

Středovýchodní Evropa mezi Ruskem a Západoevropskou unií

Prostor středovýchodní Evropy – tedy státy ležící na východ od někdejší železné opony, které dnes formálně patří do Evropské unie, avšak nebyly zasaženy masovou migrací – představuje v nové Trumpově doktríně zvláštní, byť často neexplicitně pojmenovanou kategorii. Jde o region, který se ocitá mezi dvěma póly. Na jedné straně geopolitickým tlakem Ruska, na straně druhé ideologicky i institucionálně vyprázdněnou „Západoevropskou unií“. Právě tato „mezní poloha“ však paradoxně dává středovýchodní Evropě strategickou hodnotu, kterou si Brusel dlouhodobě neuvědomuje – nebo ji odmítá přiznat.

Zatímco západní Evropa se v posledních desetiletích vydala cestou postnárodní identity, otevřených hranic a masové migrace, státy jako Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovensko či pobaltské a balkánské země si (ať už vědomě, nebo z nutnosti) zachovaly základní rysy klasického národního státu. Kontrola hranic, relativně homogenní společnost, vyšší míra sociální soudržnosti a menší tolerance k ideologickému experimentování nejsou v tomto regionu projevem „zaostalosti“, ale historické zkušenosti. Právě tato zkušenost s vnucenými nadnárodními projekty, ať už šlo o staré evropské monarchie, sovětský blok, nebo později o centralizační ambice Bruselu, vedla k větší opatrnosti vůči slibům univerzální spásy.

Trumpova doktrína tuto realitu reflektuje nepřímo, ale zřetelně. Když dokument hovoří o „zdravých národech“ střední, východní a jižní Evropy, neodkazuje tím pouze na geografii, ale také na stav společnosti. Region, který nebyl masově přetvořen migrační politikou, si zachoval schopnost politického rozhodování bez permanentního tlaku identity politických konfliktů. To je v očích americké strategie nikoliv morální kvalita, ale bezpečnostní a stabilizační faktor.

Současně však středovýchodní Evropa zůstává sevřena mezi dvěma silami, z nichž ani jedna nenabízí dlouhodobě uspokojivý model bezpečného, důstojného a svobodného života. Rusko představuje tradiční geopolitický tlak, který je v regionu historicky čitelný a v zásadě předvídatelný. „Západoevropská unie“ naproti tomu nabízí tlak jiného druhu, méně viditelný, zato systematičtější, přenos rozhodovacích pravomocí, regulací a ideologických norem, které nejsou výsledkem místní politické soutěže, ale konsenzu úzkých elitních kruhů.

Právě v tomto bodě se středovýchodní Evropa dostává do strategického paradoxu. Zatímco Rusko je vnímáno jako vnější hrozba, Brusel se prezentuje jako přirozený ochránce. Trumpova doktrína však tuto dichotomii narušuje. Naznačuje, že skutečná stabilita nevzniká podřízeností jednomu či druhému centru, ale schopností států stát „na vlastních nohou“, tedy disponovat vlastními obrannými kapacitami, kontrolou hranic, energetickou a ekonomickou soběstačností a politickou legitimní mocí.

Význam střední Evropy jako prostoru s civilizační kontinuitou

Pro Českou republiku a její sousedy z toho plyne zásadní poznání. Jejich budoucnost neleží ani v návratu do ruské sféry vlivu, ani v pasivním rozpuštění v západoevropském integračním projektu. Leží v posílení suverenity v rámci regionu, který má potenciál fungovat jako stabilní pás národních států, nikoliv jako nárazníkové území, ale jako svébytný geopolitický aktér. Trumpova doktrína tento model nejen připouští, ale implicitně podporuje, když zdůrazňuje význam střední Evropy jako prostoru, který si zachoval civilizační kontinuitu.

V tomto smyslu není středovýchodní Evropa „problémem Evropské unie“, jak bývá často líčena, ale spíše jejím zrcadlem. Ukazuje, že masová migrace, ztráta identity a politická paralýza nejsou nevyhnutelným důsledkem modernity, nýbrž konkrétních politických rozhodnutí. A právě proto se tento region stává v nové geopolitické realitě nejen předmětem zájmu Washingtonu, ale také potenciálním zdrojem inspirace pro všechny, kdo ještě věří, že Evropa může zůstat Evropou – bez uvozovek a bez dozoru z Bruselu.

Čtěte také:
Ideologie EU je nepřítelem svobody
Vystoupení z EU nesmí být tabu
EU do tří let zkrachuje