Nového roku se nebojte. Nejhorší je smrt z úleku

Byl to hrozný rok 2024, řeknou někteří. Závěr však byl nadějný, dodají jiní, majíce na mysli Trumpa nebo blízkovýchodní příměří. Co nás potom asi čeká v roce 2025? Na co se máme připravit? Do čeho kvůli tomu investovat a co jen přečkat, spoléhajíce na vlastní a společenskou robustní resilienci?

Jak kdysi říkávala sekretářka nám, nově tehdy do zpravodajské služby nastoupivším zmatkařům, nejhorší smrt je z úleku. Ano, mnohokrát jsem si na to od té doby vzpomněl!

Aby se tomu inteligentně vyhnula, musí společnost nejprve provést důkladnou analýzu nedávných, ale i předcházejících událostí. Bez předsudků a bez respektu, aby získala ponětí o jejich trajektorii a pravděpodobnostech budoucích možných variant vývoje a ovlivňujícím kontextu, a celou tu logicky sešněrovanou konstrukci pak cíleně rozvolnit dodáním prostoru pro náhodu a se zřetelem na to, že když člověk plánuje, pánbůh se směje.

Uvolnit společnost z křeče

Celou přípravu tedy musí posílit rozvojem celospolečenské odolnosti, přičemž s úlevou zjistí, že se tak významně sníží finanční nároky příprav na budoucnost, protože stejně se na všechno přichystat nelze. Tím se společnost uvolní z křeče, v níž je snadno manipulovatelná, a získaným nadhledem se dostane do mnohem výhodnější pozice, v níž může lépe čelit nárokům různých škarohlídů, kteří varují, vyhrožují, až vydírají požadavky na zvýšení svých rozpočtů (zejména na obranu, přičemž je zajímavé, že u rozpočtů na bezpečnost tomu zdaleka tak není, přestože se jedná o zabezpečení reálných, tedy nikoliv ideologicky vyfutrovaných opatření). 

Jisté je, že neexistuje automatická přímá úměra mezi zvyšováním rozpočtových prostředků na obranu a zvýšením obranyschopnosti státu. Ba, někdy je tomu spíše naopak! To se nejlépe pozná, když se po takových škarohlídech žádá variantní řešení. Škarohlídi je nemají, protože jim ve skutečnosti nejde o obranyschopnost státu, ale o své zisky, vázané pouze na konkrétní řešení. Proto je v zájmu společnosti odstranit z rozhodovacích pozic všechny, kteří nejsou schopni – jako například v neslavně proslulé nedošetřené, ale prý jinak nad slunce jasnější kauze Vrbětice – myslet ve variantách a pracovat s nimi.

Co se tedy stalo v roce 2024 tak významného pro rok 2025? Budou to z mého pohledu jen střípky jedné varianty, kterou bude nutno doplnit a postavit ku porovnání vedle jiných variant, vzniklých z jiných úhlů pohledu a na základě odlišných zkušeností.

Vojenství 

Jak řekl kolega Michal Svatoš, mluvčí Pentagonu Sabrina Singh po úderu Orešnikem třikrát v jedné řeči opakovala „Nechceme válku s Ruskem“. Velmi dobré si zapamatovat! Jde totiž o zrcadlový efekt kasání amerických generálů, že s Ruskem lze jednat jen z pozice síly. Nyní vyměkli oni, čímž ovšem nechtěně v zásadě potvrdili obecnou platnost tohoto rčení, aniž by ocenili s jadernou zbraní srovnatelný ničivý efekt této ekologicky relativně velmi čisté zbraně.

Nám pak zůstává ohledně jaderných zbraní nezodpovězená otázka – proč je celosvětový hon proti Íránu, aby si nepořídil jadernou zbraň? Ptali se někoho na svolení současní členové „jaderného klubu“ (USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína, Indie, Pákistán, Izrael, Severní Korea)? Nutno vzpomenout Hany Arendtové, která v knize „O násilí“ cituje generála André Beaufreho, že „válka je možná pouze v těch částech světa, které se nenalézají v pásmu jaderného zastrašování“. A dlužno se zeptat, proč polské a ukrajinské jaderné aspirace nebudí na Západě ani zlomek rozhořčení jako Írán?

Geopolitika

Svět se vyhnul nebezpečí třetí světové války, která mohla vypuknout rozšířením občanské války po téměř jakémkoliv těsném výsledku prezidentských voleb v USA. Nepřátelé na Blízkém východě spolu začali otevřeněji a realisticky jednat. Bez spektakulárních mýtů typu „Abrahámovské dohody“, protože jak kdysi – zcela v linii starozákonních proroků – prohlásil Jicchak Rabin, „mír se dělá s nepřáteli“. Nikoliv s těmi, kterým je to v podstatě jedno.

Před „sekretariátem“ BRICS začíná být narváno žadateli o přijetí, politici se stavějí do jedné řady a s menším či větším překvapením až rozpaky shledávají, že stojí nikoliv proti, ale vedle sebe. Vzniká tak potenciální synergický efekt, zmírňující mezinárodní napětí.

Zmenšujícímu se dolarovému světu se proti tomu podařilo dosáhnout menšího úspěchu, když se mu podařilo v té frontě znejistit Kazachstán a přímo odloudit Argentinu (potěš je pánbůh, snad to nebyla strategická, ale jen taktická volba). Nicméně nebezpečí plynoucí ze ztráty nervů o moc přicházejícího hegemona (Thukydidova past) stále trvá.

Mongolsko se vzepřelo tlaku na uzamčení obklíčení Ruska. Nebudou tam americké základny, které by poutaly mnohonásobně větší ruské obranné kapacity (už George Friedman psal, že ruské akce budou vypadat jako agresivní, ale ve skutečnosti budou obranné!). Též by ty základny mohly potenciálně ohrožovat Hedvábné stezky a produktovody ve všech jejich mongolských variantách.

Význam Tchaj-wanu bude zřejmě nadále klesat s rostoucí relokalizací výroby nejpokročilejších technologií, a to kvůli bezpečnosti jejich dodávek, zejména do USA. Jeho význam bude stále geopolitický (vojenský), ale jako takový může být snížen či dokonce eliminován formou zobchodování ve stylu koňského handlíře, ke spokojenosti všech zúčastněných (kterou by mohl ještě zvětšit žal válečných štváčů).

Migrace 

Afrika se zbavuje koloniálních reziduí a vítá pomoc a investice čínské a ruské. Tím se stává reálnější splnění prvního kroku protimigrační politiky, kterou by měla cíleně realizovat nejen celá Evropa, ale kompletně celý Západ – totiž zmírnění migračních tlaků ve zdrojových zemích zvýšením životní úrovně v nich.

Druhým krokem musí být ztížení vlastní nelegální migrace stabilizací a posílením přechodových zemí (zejména Sýrie a Libye), které předtím Západ destabilizoval, respektive roztřískal, a nyní se diví. S tím musí být efektivně zakročeno proti všem převaděčským formám organizovaného zločinu, byť by se tvářily sebelidskoprávněji.

Třetí krok spočívá ve vybírání legálních migrantů ještě v jejich domovských zemích. Protože na Západě je nová pracovní síla třeba, domácím se dělat nechce, populace stárne a nadto jí ubývá, neboť šance, že téměř ze stovky různých pohlaví se zkříží zrovna ta správná dvě, co zajišťují natalitu, se limitně blíží nule. 

Druhou částí tohoto třetího kroku je cílené a zákonem vynucené rozptýlení migrantů po hostitelských zemích, aby nevznikaly no-go zóny.

Finance 

Naše země se zuby nehty drží své měny, pročež je dle progresivistů zvána zpátečnickou. Jde však o úhel pohledu. Kdesi (snad v Marmarském moři) je ostrůvek, kde kdosi kdysi zakázal používat jakékoliv spalovací motory. Jezdili tam cyklisté a oslíci táhly káry. Turisté tam jezdili jako do skanzenu. Postupně se tamní klid stal vyhledávanou a cennou komoditou. Takže nyní nejsou o kolo zpátky, ale o kolo vepředu a jsou tam logicky i jedny z nejdražších pozemků v oblasti. Neboli, jak odpověděl starý moudrý rabín na žákovu otázku, zdali je lepší mít rychlého, či pomalého koně: „Záleží na tom, jestli jedeš správným směrem.“

Vnitropolitika 

Už může být jen lépe. Má-li premiér Fiala svou vládu za nejlepší od roku 1938, pak se při jeho věrohodnosti můžeme domnívat, že jde o nejhorší vládu od vzniku ČSR. Za protektorátu a po srpnové okupaci se tu násilně usadila cizí vojska – tato vláda však cizím vojskům naopak otevírá dveře. Vláda je tragikomická, i podle oficiálních průzkumů téměř bez důvěry.

Opoziční scéna je roztříštěná, cíleně klínovaná, bez důstojnosti, nesolidární – ale solitérní, bez vize a charismatu: čest výjimkám. Mnoho práce ji čeká, času ubývá a každý den setrvání této vlády přináší velké škody.

Kromě toho, že vláda nekompetentně spravuje zemi, snížila její bezpečnost nezvládnutou migrací z Ukrajiny. Zvláště se zřetelem na známou skutečnost, že ukrajinský prezident Zelenskyj před dvěma lety otevřel zbrojní sklady a obyvatelstvu rozdal desetitisíce palných zbraní.

Jak to může pokračovat?

Geopoliticky zřejmě dojde ke zklidnění. Komplex vojenského průmyslu si trochu zchladil žáhu poté, co žárlivě sledoval, jak se jako Otesánek pakuje na covidu komplex farmaceutického průmyslu. Komplex ropného průmyslu se mění na komplex energetického průmyslu, který se začal pakovat na Green Dealu, což ještě chvíli potrvá. Nicméně energie potřebuje každý, léky jen někdo, zbraně nemnohý. Pak už jen zbývá – podle skvělého rozboru generála Petra Pelze o dominanci čtyř velkých průmyslově se chovajících celků – už jen komplex bankovního průmyslu. Ten se ovšem velmi snadno nalepí na každého, vždy a všude. Tedy pokud mu nepodetnou žíly kryptoměny, což je možná důvod, proč právě o nich Donald Trump mluvil. Asi to opravdu nebylo z rozmaru, vypadá to na vážně cílenou a dobře promyšlenou konfrontaci a bylo by zajímavé zjistit, jakou reakci Trumpova slova o kryptoměnách vzbudila v bankovním světě.

Vnitropolitický vývoj je snad nejobtížněji odhadnutelný, protože zde – na rozdíl od vývoje geopolitického, aniž bych ho chtěl idealizovat – nemá takovou váhu logika, nýbrž rozmary a výstřelky, či snad dokonce deviace jednotlivců u moci. Zde se dokonale ztělesňuje vzpomínka na nigerijského saxofonistu Felu Kutiho, který složil skladbu VIP, což však byla zkratka pro slova „Vagabonds In Power“.

Každá ideologie slábne s nedostatkem potravy. Jak pravila Ursula von der Leyen správně, každá závislost se může stát prokletím. Ona ovšem přetrhává poměrně diverzifikované a dlouhou praxí ověřené obchodní vztahy a nahrazuje je téměř totální závislostí jak energetickou, tak i obrannou (požadavek zbrojní unifikace členských států NATO z nich dělá rukojmí amerického zbrojního průmyslu). To je ovšem pro von der Leyenovou v pořádku. Pro nás nikoliv!

Stejně důležitá je tedy i bezpečnost potravinová (soběstačnost je přitom nerealistický cíl). Proto je nezbytně nutné kritickou infrastrukturu státu zákonem rozšířit o příslušné obory zemědělství a potravinářství a nepustit je z vlivu státu – tedy nikoliv nutně vlastnicky, ale reálně.

Na místo ministra obrany by měl konečně přijít někdo kvalitní, kdo by měl – kromě odvahy nechat vypracovat a akceptovat výsledky analýzy skutečně reálných hrozeb a rizik – sílu podřídit zdivočelé generály a plukovníky zájmům státu, aby zde nevznikaly náznaky junty, která si bude dělat, co chce, a ještě přitom sprostě urážet občany.

Ministr vnitra a premiér by měli zaúkolovat zpravodajce a bezpečnostní síly, aby urychleně a důkladně zmapovali a monitorovali migranty na našem území a zajistili vnitřní pořádek a bezpečnost.

Bude nutno se dále soustředit na kvalitu a pravidla vnitropolitického života, přestat bojovat s ideologickými větrnými mlýny, přestat používat dvojí metr – třeba na jednu stranu neustále připomínat, či dokonce zveličovat různé hrůzy minulosti, na druhou stranu vybrané zombie svatořečit a dosazovat na Hrad.

Bylo by velmi prospěšné vzpomenout a řídit se výtečným příměrem prezidenta Václava Klause o tom, že zpětné zrcátko minulosti je pro životní orientaci nutné, ale nesmí být větší než čelní sklo. 

Z minulosti je třeba se poučit, jak se Spojené státy majetkově zahryzly do Evropy po první světové válce (Dawesův a Youngův plán), po druhé světové válce (Marshallův plán), po studené válce (Washingtonský konsenzus), abychom nebyli překvapeni, že něco podobného budou realizovat i po této hybridní vlažné válce, aby se majetkově a vlivově posunuly zase dále na východ, na úkor Ukrajiny.

Je třeba se poučit z modu operandi, jaký při tomto Drang nach Osten mocnosti používají. Jde v podstatě o šokovou doktrínu, jak ji výstižně popsala Naomi Klein, tedy o modifikace revolučně převratové, finančně krizové, hypoteční, covidové, válečné, spekulativní, environmentální, potravinové a mnohé další.

Proto je třeba zejména zastavit destrukci ve vzdělávání a obrnit se trpělivostí, rozvahou a – humorem. 

Protože jednou se prý zeptala Sára svého muže: „Mojše, slyšela jsem, že má přijít mesiáš! Teď, když jsme se konečně trochu zmohli?!“ Mojše na to: „Sára, klid. Přečkali jsme Egypťany, Babyloňany, Peršany, Řeky, Římany, nacisty. S trochou štěstí přežijeme i toho mesiáše.“

Přeji sobě i nám, abychom s trochou štěstí přežili i rok 2025, a nejen přežili. A stejně tak i léta další. 

Autor je bezpečnostní analytik.

Článek vyšel v čísle 12 tištěného měsíčníku TO.