V případě úspěchu by tak komunisté navázali na comeback lidovců, jejich věrný vazal z časů Národní fronty se vrátil do Poslanecké sněmovny po necelých čtyřech letech v roce 2013, aby vzápětí vytvořil vládu s ČSSD a ANO. Něco podobného se dnešním komunistům s největší pravděpodobností nepodaří, neboť jejich volební potenciál nedosahuje lidoveckého, jejich nezmizení z politické mapy Česka ovšem ukázalo na sílící a velmi zajímavé vnímání svého času vládnoucí strany ze strany nejen politické konkurence.
Polepšení komunisté
Člověk neznalý blízké minulosti by tak mohl nabýt dojmu, že existují dvě kategorie komunistů. Tu první, víceméně správnou, tvoří komunisté, kteří se vzápětí poté, co zvolili Václava Havla českým prezidentem, rudých stranických knížek zbavili. To ovšem nic nemění na pravdivosti silně nekorektního citátu mého kamaráda Františka Ringo Čecha, podle kterého je bývalý komunista totéž, co bývalý černoch.
Mezi „polepšenými“ komunisty naleznete velmi zajímavá jména. Například dvojnásobným polistopadovým premiérem se stal ministr poslední komunistické vlády Ladislava Adamce, do té doby kovaný bolševik Marián Čalfa. Nebo komunista a agent StB Václav Junek, kterému prezident Václav Havel prodal v roce 1997 za 200 miliónů korun 50 procent Lucerny, aby pak v oslavném snímku Občan Havel popsal ty, kterým se byznys disidenta s estébákem nezdál, jako „čecháčky“, proti kterým cítí potřebu bojovat.
Ve výčtu „správných“ komunistů nesmí pochopitelně chybět ani dnešní prezident Petr Pavel, který dokonce, na rozdíl od výše uvedených, ve vlastnoručně psaném životopise vyjádřil v roce 1987 pochopení pro invazi vojsk Varšavské smlouvy v čele se SSSR.
Vajgly, které vyplavou
Mnohem větší bezpečností riziko ovšem představuje především podle vládních politiků pro Česko šéfka komunistů Kateřina Konečná. Jsem přesvědčen o tom, že v případě „vajglů, které nelze spláchnout do hajzlu, protože pokaždé vyplavou“ myslela europoslankyně Danuše Nerudová právě dnešní členy víceméně marginální strany balancující na hranici vstupu do parlamentu.
Na předlistopadové komunisty, včetně svého otce Oldřicha Peslara, kteří zakotvili svou vedoucí úlohu v Ústavě, v svém břitkém hodnocení převzatém od Karla Schwarzenberga profesorka Nerudová bezpochyby zapomněla. Nebo si je snad jista tím, že se jedná o vajgly navždy v hajzlu spláchnuté, které už nikdy nevyplavou?
Není radno zapomínat
Proto považuji za vhodné osvěžit paměť nejen paní profesorce Nerudové. Byli to totiž komunisté nikoli Konečné, ale Čalfy, Junka, Pavla či Peslara, kteří schvalovali politické procesy, po kterých méně šťastní skončili na popravištích, šťastnější ve vězení.
Předlistopadoví komunisté, ať se zbavili po listopadu 1989 stranických knížek jakkoli rychle, byli členy strany, která vyhazovala lidi z práce, podílela se na všemožném terorizování spoluobčanů s nepohodlnými názory. A taky neměli nic proti tomu, když Veřejná bezpečnost mlátila lidi na demonstracích. Přesto někteří z nich nemají dnes problém pokládat na Národní třídě květiny a plameně hovořit o svobodě, byť sami přísahali, že budou bránit totalitu se zbraní v ruce.
Po vzoru šéfa
Jakkoli nechápu, proč velmi talentovaná politička Kateřina Konečná propadla právě komunistické ideologii, „její“ komunisty považuji ve srovnání s předlistopadovými soudruhy za naivní idealisty. Zároveň jsem přesvědčen o tom, že když mohl expředseda Evropského parlamentu Jean Claude Juncker slavnostně v roce 2018 odhalit v Trevíru obří bronzovou sochu zakladatele komunismu Karla Marxe s vysvětlením, že věci je nutno vnímat v kontextu, proč by po vzoru svého tehdejšího eurounijního šéfa nemohla stejnou ideologii vzývat toho času nezařazená poslankyně stejné instituce.
Zvláště pak, když se v čím dál tím větší míře stávají relevantními slova prezidenta Václava Klause z května 2004, pronesená na setkání politických vězňů komunistického režimu o tom, že EU představuje větší riziko než komunisté. Pokud je mi totiž známo, aktivisty a progresivity se zatím nikdo spláchnout do hajzlu nechystá. A že by se jich tam vešlo.
Čtěte také: Česká armáda má jednoho generála na 120 vojáků. Není to málo?, Evropská unie je založena na nerespektování rozhodnutí voličů. Bude hůř?, Prohlášení Motoristů o porážce ODS je ambiciózní, ale reálné, Náměstek Hřib ignoruje opozici, výběr ředitele DPP ovlivňují koaliční půtky
Komunisté vládnou? EU jich je plná? —– Nikdo se zdravým mozkem by to nemohl říci. Tady se zřejmě tak mluvit smí. Jaká je realita? —– Komunisté, to jistě nikdo nepopře, jsou levice. Jak vládne levice? Každým rozhodnutím, každým usnesením nebo činem v zájmu drobného lidu. Opakem je pravice, kterou charakterizují rozhodnutí sobecká a protilidová. Zjednodušený obraz: můžete zvyšovat tabulkové platy nebo daně. —– Ne, komunisté nám nevládnou.