Na počátku všeho byla moucha. Tentokrát to nebylo ráno, pro které platí můj stále nepatentovaný vzorec: Počet živých much v ložnici ráno je n + 1, kdy n = počet much zabitých večer. Kolik živých much je ráno v ložnici? Tahle moucha byla jiná. Pěkná, vypasená masařka. A zalíbil jsem se jí, lépe řečeno části mého těla vystrčené zpod peřiny, v 1.45. Rozhodl jsem se vypnout nějaký nesmyslný film na satelitním kanálu. Stejně jsem mu nevěnoval pozornost, protože mé myšlenky bloudily úplně jinde. Masařka mě nechtěla nechat usnout a pocítila potřebu se mi z plných sil věnovat. Rozsvítil jsem a odhodlal se ji zabít. Byla proti…
Zapálil jsem si cigaretu a došel si do lednice nalít kofolu s rumem. Vyšel jsem před chalupu a zlomyslně věřil, že moucha ukojí své choutky na mé již blaženě spící životní družce. Jeden z našich dvou kocourů slezl po žebříku z půdy a měl velikou radost, že není sám, kdo v tom vedru nemůže spát. Pohladil jsem ho po hlavě. Podíval se na mne chápavýma očima a oba jsme věděli, že jsme prostě spokojení. A pak jsem zvedl hlavu.
O některých věcech se vyjadřuji ve smyslu: Do tolika neumím počítat. Někdy je to o určitých účtech v hospodě, jindy o výši státního dluhu naší milované Matky vlasti. Hvězdy, které mi zářily nad hlavou, se tentokrát opravdu spočítat nedaly. Krásná letní noc, pouliční osvětlení vsi, kam jezdím na chalupu, zase tolik světelného šumu nevytváří… Mléčná dráha tvořila jasný pruh, který jako by vyzýval a lákal: Poleť za mnou. Napadlo mne, že si dojdu pro spací pytel a jako už tolikrát usnu při pokusu hvězdy nad sebou spočítat. Neudělal jsem to.
Nejsem sám, kdo neudělal něco, co by možná chtěl. U mne zvítězila prachobyčejná lenost snoubící se s pohodlností. Ale domnívám se, že je spousta lidí, kteří neudělali něco, co by rádi, kvůli předsudkům. „Co by si o mně řekli kamarádi, známí, sousedi, kolegové…“ Neuskutečněné činy mohou mít charakter drobností, ale i velkých rozhodnutí. Avšak téměř vždy za jejich nerealizací stojí strach ze závisti. Ne vždy musí být vědomý.
Záleží na každém jedinci, nakolik je ochoten nechat se spoutat v určitém schématu zažitých zvyklostí a norem chování. Samozřejmě ty základní, typu nebudu zabíjet a krást, by se dodržovat měly. Ale proč si svůj pobyt na tomto světě nezpestřit něčím, co mi udělá radost, přestože to možná z pohledu okolí vybočuje z rámce „normálního“ chování. Jak mi kdysi říkal kamarád: „Dostal jsem chuť běhat po zahradě nahý a sprchovat se v dešti. Udělal jsem to a bylo mi jedno, co si o tom kdo pomyslí. Měl jsem z toho radost.“ Konečně ve slavných Hrabalových Postřižinách paní správcová také se strýcem Pepinem vylezou na komín. Prostě, proč ne?!
Přestože se některé lidské činy mohou zdát zcela samoúčelné, mají vždy nějaký význam. Ten se však nemusí objevit hned, někdy dokonce zůstane skryt napořád. A to se pravděpodobně netýká jen toho, o čem můžeme rozhodnout sami. Věci kolem nás se často dějí bez našeho přičinění a jakékoli možnosti je ovlivnit. Můžeme tomu říkat náhoda, osud, vůle boží. Chtělo by se říci, že to nahoře, co si s námi pohrává, je někdy pěkně kruté, krvelačné, škodolibé a cynické, byť to občas projeví záblesk dobrotivosti a ochoty pomoci. Proč se vlastně říká nahoře? Co když je to náhodou dole? Nebo kolem nás, případně v jiném rozměru. Ale to už by bylo na jiné pojednání.
Ještě jednou jsem pohladil kocoura po jeho černé hlavě a vrátil jsem se do ložnice. Masařka seděla na peřiňáku a vypadalo to, že spokojeně oddychuje. Usoudil jsem, že životní prostor v ložnici nemůže sdílet s námi, využil jsem fyzické převahy a momentu překvapení a přesně mířeným forhendovým úderem plácačkou jsem ji eliminoval. Těsně před tím, než jsem konečně usnul mne v duchu napadlo, že si masařka v posledním okamžiku musela pomyslet něco o krutém osudu. Ale zemřela sytá a spící. Podle mě byla šťastná.
Komentáře (0)