V těchto horkých letních dnech nás stíhá jedna zlá zpráva za druhou. Nejprve odchod Milana Knížáka, jen krátce na to i Vladimíra Párala. Těžko si představit osobnosti tak rozlišné co do autorského přístupu a také postavení v různých časech vývoje naší kultury a společnosti. A přece mají společné minimálně jedno. Přinesli do našeho kulturního kontextu nová témata, často těžko k překousnutí, a z nich pak vytvořili antické sloupy pomyslně podpírající jejich nezaměnitelnost a význam.
Vladimír Páral odešel symbolicky v den svých 94. narozenin, tedy 10. srpna. Páralův raný životopis jako by opisoval z mnoha tolik podobných. Otec hrdina legií, bratr předseda Legionářské obce v Brně. Nebylo divu, že Vladimír vystudoval chemický průmysl. Tak to tehdy měl režim vymyšlené: nemohl se zbavit nejlepších mozků – kdo by za něj myslel a pracoval? A tak je dal do výroby. Znám podobný příběh z vlastní rodiny a vím, jaká dokázal působit traumata. Páral prošel několika chemickými provozy, než zakotvil ve svém osudovém Ústí nad Labem.
Zde stůjž podstatná poznámka: Ústí v 60. letech (a svým způsobem dosud) platí za místo pramálo pohostinné, s obří chemičkou v centru města a odloučenými a sociálně složitými enklávami na jeho okrajích. Jinými slovy, dobrovolně se tam asi nikdo nikdy moc nehrnul. To až Vladimír Páral sejmul tuhle masku s ošklivým šklebem a ukázal, že pod ní se žijí normální, někdy i hezké lidské životy, i když v podmínkách obecně nesnadných. Tady někde začala vznikat jedna z nejoriginálnějších literatur, jaké jsme tu v druhé půli minulého století měli.
Do této víceméně technokratické kulisy vsazoval Páral postupně všechna svá důležitá díla. Abych si vypůjčil trochu literárně-vědného klišé, „jeho literární tvorba má občas rysy vědeckého pokusu, v nichž jednotlivé postavy staví do různých situací a jakoby testuje jejich reakce, což lze sledovat už od novely Veletrh splněných přání z roku 1964. Tato novela se stala první částí autorovy tzv. černé pentalogie, cyklu 3 novel a 2 románů kritizujících zmechanizovanost života v moderní konzumně zaměřené společnosti. Celý cyklus bývá pojmenován Pět způsobů ukájení. Tři úvodní novely byly vydány také společně v roce 1977 pod názvem Tři ze ZOO.“ Tak nějak jej charakterizuje i Slovník české literatury po roce 1945.
Neustálá snaha o zachování lidskosti
Autentický čtenářský zážitek poskytl Vladimír Páral už v románové prvotině Soukromá vichřice (kdo by neznal její zfilmování z roku 1967, režie Hynek Bočan, hlavní role Pavel Landovský a Josef Somr). Ostatně mnohá jeho další díla se velmi hodila k ekranizaci nebo zdivadelnění. Asi největším průlomem byl film Jaromila Jireše Mladý muž a bílá velryba s excelentním Ivanem Vyskočilem a moudry vyslovovanými neodsunutým sudetským Němcem. Už tady šla „výrobní“ tématika do pozadí a z Párala vzešlo to podstatné: neustálá snaha o zachování lidskosti.
Mnoho dalších děl měl kdekdo v domácí knihovně. Nejen ze snobismu, mít totiž hřbety Páralových knih ve výši očí patřilo ke znaku vzdělance, ale pro autentické čtenářské zážitky. Muka obraznosti, Radost až do rána, Katapult, a ovšem Milenci a vrazi a řada dalších, jak je lovím z paměti. Tyhle knihy, vedle mnoha dalších z per Jiřího Šotoly, Bohumila Hrabala a nemnoha dalších originálů, lemovaly a polidšťovaly náš život za normalizace.
Osobně jsem se s Vladimírem Páralem setkal počátkem 90. let, kdy začala vycházet česká mutace pánského časopisu Playboy. Byl jsem členem té úplně první redakce vedené Jaroslavem Matějkou a měl jsem na starosti hudbu a literaturu. Takže Páral byl nutně jedním z prvních „úlovků“. V té době už se točily konjunkturálně erotické filmy o Playgirls, Páral vystupoval jako světák, bonviván a obdivovatel žen, což nepochybně i byl. Ale měl k tomu ještě vyvinutý nepředstavitelně příjemný smysl pro sebeironii a humor vůbec. Takového si ho ponesu navždy v paměti. Ale vždycky si to proložím existenciálními dilematy z Mladého muže. To je, tedy žel byl, celý Vladimír Páral.
R.I.P.
