Panu ministrovi Rakušanovi s láskou, aneb svobodné adventní pozdravení

Pane ministře, dovolte mi pár adventních poznámek. Nemusíte se vracet k lidem, od začátku svého působení ve funkci ministra se k lidem obracíte, zaobíráte se lidmi. Neboť vztah politika s lidmi není založen na tom, jaká slova vypouští, ale jaké činy vykonává, jak pečuje o práva lidí a jak stráží jejich svobody. Žádný politik na světě se nikdy nedokáže přímo postarat o štěstí lidí – jakkoli je tento mýtus mezi některými politiky značně rozšířen. Úlohou politika v demokratickém systému je dbát o to, aby lidé měli dostatek svobody a možností usilovat o své štěstí sami. Bez poručníkování, bez „otcovského“ vedení a dohledu. S tím, že jen ti, v jejichž moci to z reálných důvodů není, jsou oprávněni očekávat slušnou, lidskou pomoc od státu.

To je sociální, člověčenský rozměr státu, o jehož parametrech mnoho let diskutují – a někdy se také hádají – strany zakotvené napravo, nalevo nebo ve středu politického spektra. Tyto parametry nejsou skálopevných dogmatem, naopak jsou živoucí a různorodé podle toho, kdo má právě v parlamentu většinu, podle bohatství či chudoby společnosti, proměnlivých nálad a řady dalších vnitřních i vnějších okolností. Je to jistý druh lidskosti, zprostředkované státem. Což neplatí ani zdaleka jen pro sféru sociální, ale pro všechny ostatní, stejně důležité.

Máte velký problém, pane ministře

Na nejhorší by došlo, pokud by se ony živoucí, pohyblivé aspekty státu (ne jen ten zmíněný sociální) staly jakousi skálopevnou hranicí, dogmaticky stanovenou třeba „na věčné časy a nikdy jinak“. Tím by pohyblivé aspekty státu ztratily lidský rozměr a proměnily se v hrob demokracie. O to, aby k takové tragédii opět nedošlo, se stará především co nejširší svoboda občanů, chráněná základními ústavními principy demokratického zřízení. Jako první a nejdůležitější z nich je svoboda slova. Neboť jen se svobodou slova a veřejného projevu mohou lidé prosazovat a chránit své zájmy; své vlastní, individuální usilování o šťastné bytí v lidském společenství.

Nu, a právě zde je dnes problém. Váš problém, pane ministře. Vy se snažíte do svobody projevu, jíž je možné také nazvat matkou všech svobod, velmi nebezpečně zasahovat. Mnoha lidem se to už jeví tak, jako byste chtěl v této oblasti soutěžit s předrevolučními komunisty. Zatím jejich výkonnosti samozřejmě nedosahujete, ale urputná snaha, kterou vyvíjíte a nepochopitelná slepota ke všem možným strašidelným následkům takového konání, jsou až děsivé. Jistě se domníváte, že budete mít pravdu, pokud řeknete, že svoboda slova u nás stále je, protože jinak bych nemohl toto své adventní pozdravení zveřejnit. Jenže nebudete mít pravdu tak docela. Mohl bych ho dát na vědomí veřejnosti, ale v mnohem užším kruhu než tak činím dnes. Také disidenti za komunistického režimu zveřejňovali různé texty, jen se prostě nedostaly k většině lidí. Což je vlastně podstatou činů ministerstva, jež vedete:  Zužovat prostor ke svobodné diskusi.

Svoboda slova u nás stále je. Vy ji však ohrožujete. A bránit svobodu slova musíme hned, tedy dokud ještě žije, ne až o ni přijdeme. Zánik svobody slova, nebo třebas „jen“ její dramatické zúžení by bylo reálnou popravou skutečné demokracie. Tudíž tak, jako se ohrožený člověk musí bránit dříve, než je popraven, pak i demokraté jsou povinni bránit svobodu slova dříve, než nás o ni připravíte.   

Vysíláte zlé signály

Ano, dnes zde stále máme jistou základní míru svobody. Vaše nepochopení však tkví jednak v potenciálních rizicích činů, které iniciujete, a také v samotném procesu ochrany živoucí svobody. Svoboda slova má být v demokracii strážena a krok za krokem rozšiřována. Vaše činy – jak by řekl pan premiér – „vysílají signály“ o snaze svobodu slova naopak zužovat. Každý občan může rozumět argumentaci úřadu, jež řídíte, ale žádný demokrat s ní nemůže souhlasit. Je jasné, že bezbřehá svoboda slova může občas někomu ublížit. Jistě, může dokonce tu a tam způsobit i něco zlého. Zakladatelé demokracií nebyli tak hloupí, aby to nevěděli. Ale položil jste si vůbec někdy otázku, jestli omezování svobody slova nemůže způsobit mnohem větší zlo? Dokonce katastrofální zlo? Největší demokraté v historii právě před tím důrazně varovali.

Bylo by možné uvést nespočet příkladů z historie, ale vydalo by to na knihu. Proto jen jeden za všechny. Slova člověka, jehož smysl pro demokracii nemůže zpochybnit ani ten největší ignorant. Možná víte (?), že Thomas Jefferson, třetí prezident Spojených států amerických a hlavní autor amerického prohlášení nezávislosti, neměl ani trochu v lásce novináře a média – v jeho době tedy jen tisk. Proto také prohlašoval: „Inzerce je nejpravdivější částí novin.“ Nebo: „Člověk, který nečte noviny, je pravdě blíže, než člověk, který je čte.“ Jiný jeho výrok říká prakticky totéž trochu jinými slovy: „Člověk, který nečte vůbec nic, má lepší vzdělání, než člověk, který nečte nic jiného než noviny.“ Opět by bylo možné podobných hanlivých výroků o novinách i novinářích jen od Thomase Jeffersona uvést řadu dalších.

Jenže právě proto, že byl pan Jefferson skutečným, nikoli jen hraným demokratem, tak přes i svůj nijak neskrývaný despekt až odpor vůči médiím, vždy s velkou razancí bojoval o co nejširší svobodu slova. Prohlašoval: „Naše svoboda závisí na svobodě tisku a ta nemůže být omezována, aniž by byla ztracena.“ Nebo: „Kde je svoboda tisku a každý je schopen číst, je všechno v bezpečí.“ Dobře si uvědomoval, co může tisk (média) napáchat ve společnosti. Ale za mnohem větší, nesrovnatelně horší riziko pro demokracii viděl omezování svobody slova. Protože on byl skutečným demokratem.

Právě v tomto smyslu ohrožujete svými činy demokracii, protože se chováte bezohledně ke svobodě slova, ke svobodě médií.

Svoboda je víc než vláda

Bez svobody projevu není možná SKUTEČNÁ politická pluralita, což je úhelný kámen demokracie, s jehož rozkýváním či dokonce zničením, je rozkývána nebo zničena demokracie. Nebylo by to v naší zemi poprvé. Komunisté sami sobě i lidem čtyřicet let lhali, že žijeme v „lidové demokracii“. Nebylo to ovšem ani lidové zřízení, ani demokracie. Lze přitom věřit historikům a sociologům, kteří uvádí, že část z lidí, postižených rudou ideologií tomuto bludu upřímně věřila. Navzdory realitě, navzdory všem důkazům o opaku. Což je smutným důkazem o míře slepoty, kterou jsou někteří lidé schopni se obloudit.

Každý může uklouznout a to i do bažin mimo demokracii, mimo pluralismus, do bažin mimo svobodu, do zaslepené ideologie svádějící k tomu, že se člověk považuje za „dobrého“, případně „lepšího“ člověka než ostatní (například zlí dezoláti a dezinformátoři) či rovnou za spasitele společnosti. Ale skutečný, poctivý demokrat s upřímnou touhou chránit demokracii a svobodu si dokáže své případné chyby uvědomit, přiznat a napravit je. Zatímco politický šíbr, postiženy totalitními choutkami, to nikdy nedokáže a zavile trvá na svém bludu, že to, co dělá, je ve prospěch „lidu a demokracie a svobody“. Lže sám sobě i všem ostatním – podle současné módy by se řeklo, že dezinformuje sám sebe i všechny ostatní. Stejně jako to dělali komunisté celé desítky let.

Lidé se mnohdy dohadují, zda to, co děláte proti svobodě slova, činíte z nevědomosti, z ideologické zaslepenosti nebo vědomě se zlým úmyslem. Musím říct, že to nevím. Můžu jen věřit, že je to ta první možnost. A ještě doufám, že si včas uvědomíte dosah toho, co děláte. Naopak ale pevně a nezvratně věřím v pravdivost slov již zmíněného Thomase Jeffersona: „Žádná vláda by neměla mít cenzory. Kde tisk nemá svobodu, nikdo jiný ji nikdy mít nebude. Pokud bych se měl rozhodnout, jestli mít vládu bez (svobodných) novin nebo noviny bez vlády, neváhal bych ani na chvíli a dal přednost tomu druhému…“

S láskou ke svobodě. LH.