Paša Erdogan je v Německu, v rukou třímá migrační trumfy

Kupodivu bez oficiální české odezvy zůstávají vyjádření tureckého prezidenta Recepa Tayipa Erdogana, který ve středu v parlamentu označil podle britské agentury Reuters Izrael za „teroristický stát“ a dění v pásmu Gazy za genocidu s tím, že hnutí Hamás „je politickou stranou, která v Palestině vyhrála volby“. Česká diplomacie z pozice největšího zastance Izraele z řad členských států EU mlčí a mlčet bude. Důvod? Vzhledem k migrační kartě a přízni USA, je jakákoli kritika spojenecké země směrem k Turecku předem odsouzena k nezdaru, proto platí: mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Válka s prohnilým Západem vyhovuje

V pátek se turecký vůdce v Berlíně schází s německým kancléřem Scholzem, který stojí na straně Izraele. Erdogan s tím ale nemá problém. „Nezapomínejme na to, že turecká menšina v Německu, které je hlavním hráčem v EU, má již takovou volební váhu, že je schopna ovlivnit nejen složení zemských vlád, ale i té spolkové. To samozřejmě vyvolává velmi opatrný přístup západoevropských politiků k Turecku a jeho snahám o přehodnocení hranic smlouvy z Lausanne z roku 1923, která stanovila hranice země,“ reaguje z pozice znalce výbušného regionu Jiří Kobza, který působil jako diplomat v Íránu. „Erdogan paša si chce uzurpovat pozici místního islámského hegemona a pokud Hamás prezentuje svoji válku jako válku islámu s prohnilým Západem, této jeho pozici to vyhovuje. Současně je Turecko důležitým hráčem v unijní migrační politice a tranzitní zemí pro dovoz energií do Evropy. Domnívám se proto, že naše vláda nebude řešit pozici Turecka na bilaterální úrovni, ale schová se za EU.“

Evropa v defenzívě

Je ovšem otázka, zdali má Brusel vůbec zájem a sílu řešit otázku Turecka a jeho podpory teroristického hnutí Hamás. Již tak silný islám totiž nabírá v Evropě na síle, důkazem čehož jsou propalestinské demonstrace v Londýně, Paříži, či Berlíně. Proto proti v úvodu zmiňované rezoluci, která rozpálila do běla ministryni Černochovou, nehlasovalo 23 z celkového počtu 27 členských zemí EU! Z toho lze poměrně snadno vyvodit, že pro „tradiční“ a v nemalé míře progresivistické země jako Francie, Německo, Švédsko či Nizozemí, je košile v podobě islámského voliče mnohem bližší, než izraelský kabát. „Turecko si dlouhodobě dělá, co chce. Proto si mohlo dovolit z hlediska členské země NATO v roce 2019 bezprecedentní krok v podobě nákupu ruského protiraketového systému S – 400, který podle mých informací nedisponuje na rozdíl od amerických systémů protiletecké obrany jako Aegis elektronickou zábranou, znemožňující sestřelit americké letouny,“ konstatuje Jiří Kobza.

Jako dobrodružný hodnotí boj o zdroje zemního plynu u pobřeží Kypru, jehož třetinu Turecko od poloviny sedmdesátých let de iure okupuje. Těžba bude ze strany Ankary povolena pouze v případě participace tzv. Severokyperské turecké republiky, kterou uznává jen Turecko. „Už to, že proti sobě stojí na Kypru Řecko s Tureckem, tedy dva členové NATO, a je ticho po pěšině, vypovídá o mnohém. V případě ložisek plynu došlo k situaci, kdy francouzskou fregatu, která měla chránit italskou průzkumnou loď najatou kyperskou vládou, vyhnala turecká fregata. Opět žádná reakce.“

Pod křídly orla

Sebevědomí stále silnějšího tureckého vládce je založeno na mimořádné podpoře ze strany USA. Washington si je totiž velmi dobře vědom důležitosti strategické polohy země hraničící s tak výbušnými destinacemi, jako je Írán, Irák a Sýrie. Kromě toho se na území Turecka rozkládá letecká základna Incirlik. Jak psal v souvislosti s neúspěšným pokusem o puč proti Erdoganovi v roce 2016 americký deník New Yorker, je základna využívaná jako největší úložiště jaderných zbraní NATO. Američané mohli proto pouze konstatovat skutečnost, že vzápětí po vypuknutí puče odpojila turecká strana na základně elektřinu, proud řešily generátory, americkým letadlům bylo zakázáno startovat i přistávat.

New Yorker rovněž citoval amerického odborníka na jadernou problematiku Hanse Kristensena, podle kterého je v podzemních bunkrech až 50 vodíkových bomb B – 61, což se rovná 25 procentům všech jaderných zbraní NATO. „Erdogan si je velmi dobře vědom toho, že Turecko je jedním z možných nástupních prostorů pro případné tažení NATO proti Rusku. Bezohledně toho využívá při jednáních s Ruskem či Íránem. USA možná vadí jeho hra na obě strany rusko–ukrajinského konfliktu, ale to je asi vše, co s tím může dělat,“ konstatuje Jiří Kobza. 

Zrovna tak si je Erdogan díky migraci vědom své pozice pro vyjednávání s Německem o dotacích, která s postupem času sílí. „Stačí připomenout, že když mu došly peníze, poslal na hranice s Bulharskem pár tisíc imigrantů a paní Merkelová jeho problém promptně vyřešila. Podobnou akci je připraven kdykoli zopakovat a Evropa to ví.“