Pojďme si to trochu zrekapitulovat. Po 17. listopadu 1989 nastala doba uvolnění a vypadalo to, že si všichni budou moci říkat a dělat, co chtějí, a tahle svoboda nebude nikomu vadit. V České televizi nás bavila Česká soda, ekonomika šla nahoru, politický souboj se odehrával především o to, jaké zákony se mají přijímat, aby neomezovaly svobodu podnikání. Kam jsme se za těch třicet let posunuli?
Ekonomika nic moc. Probíhá politická soutěž o to, jak zákonem vyřešit, že něco není, volnou obchodní soutěž dusí systém dotací na všechno. I v době prakticky nulové nezaměstnanosti se utahuje již tak rigidní zákoník práce. Každý podnikatel musí podstatnou část svého času věnovat vyplňování různých hlášení a lejster, protože jinak buď na tu dotaci nemá šanci nebo na něj skočí kontrola z mnoha existujících úřadů, které nabírají stále nové a nové úředníky. Jako by normální člověk na všechno potřeboval dozor a nalajnovanou cestu od všemocného státu.
A ta svoboda? Proti každé tradici, proti čemukoliv co nezapadá do progresivně aktivistického pohledu na svět se najde skupinka, která protestuje. Samotné protestování, tedy vyjádření názoru, by nebylo nic špatného, ale za každým tím protestem je touha to či ono zakázat. Svatomartinská husa, velikonoční pomlázka a teď nás čeká vánoční kapr.
Problém je v tom, že na rozdíl od těch devadesátých let tady chybí politici, kteří mají koule tyhle křičící aktivistické skupinky, když nic jiného, tak alespoň ignorovat. Napříč politickým spektrem, odzdola nahoru.
V Praze je to blokování silnic třicítkovými aktivisty nebo těmi, kteří pod záminkou mýtu cyklodopravy omezují průjezd městem. Bohužel neplatí, že čím výše v politické struktuře někdo stojí, tím méně se takovými projevy zabývá. Čím hlasitější je křičící bojůvka, tím větší je z ní obava. A normální člověk? Ten jenom večer kroutí hlavou.
Hezky a gentlemansky napsané.
Přesně
Tak to je