Je to tak dávno. Už více než deset let. Je suis Charlie a rok 2015. Tehdy byli všichni semknutí. A všichni, alespoň navenek, bojovali za svobodu projevu – včetně satirického humoru. Teď už semknutí nejsou. A nebojují. Asi už není za co. A ani Charlie už není. Nemyslím teď daný magazín, ten vychází stále, ale zavražděného amerického politického aktivistu Charlieho Kirka.
Charlie Kirk – člověk, kterého zabili za to, co říkal, ve věku, ve kterém by se umírat nemělo. Přitom chtěl jen normální svět. Ne prosazovat, ale diskutovat o něm. O světě, ve kterém vyrostl a kterému věřil i vděčil. O světě, který mu dával smysl a prostou existenci. Třicet jedna let. Ale i to bylo na dnešní dobu moc. Co se to s námi stalo? Za uplynulých deset let opravdu hodně. A říkám si, kam jsme to nakonec dopracovali a kde že se to vlastně pokazilo. Už asi tuším.
Ten hloupý článek „Proč nejsem Charlie“ si dodnes pamatuji velice dobře. Vy si ho můžete ostatně přečíst také. Ale líbit se vám moc nebude. Monsignore prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., dr. h. c. a nositel Templetonovy ceny (což je taková skoro obdoba Nobelovy ceny, jen v oblasti náboženství, jak rád říkal) byl znepokojen tím, že se po vystřílení redakce časopisu Charlie Hebdo pohlíželo na zavražděné jako na nějaké hrdiny.
Byli zavražděni islámskými fundamentalisty Chérifem a Saïdem Kouachiovými ve spolupráci s Amedy Coulibaly, ale to nebylo to, co pana Halíka k sepsání eseje dopudilo. Uráželi totiž islám. Ten, se kterým profesor monsignore za potlesku liberálních médií právě vedl potřebný interdisciplinární dialog, nebo to alespoň zdařile předstíral. Karikatury francouzských humoristů považoval za urážlivé, nezodpovědné – a vlastně si za to mohli asi tak trochu i sami, pokud mám jeho učené teze v lidové nadsázce zkrátit. Ale jsou to dost nebezpečné teze. A zde máme nyní ono ovoce, po kterém poznáte je.
Kdo tu vlastně rozděluje společnost?
Rok se s rokem sešel a zabíjení pro něco, co druhého uráží, se nám posunulo z mozků islámských fundamentalistů do kruhů liberálních, ještě nedávno tak útlocitných a moralizujících. Dnes se ze smrti druhého radují podobně, jako zmínění islámští fundamentalisté, a vůbec jim nepřijde na mysl, že by snad rozdělovali společnost. A záměrně píši islámští, nikoliv islamističtí. Proč? Protože o nic jiného nejde.
Islamismus byl jen uměle vytvořeným pojmem, majícím zakrýt podstatu problému. Stejně jako multikulturalismus, který měl zakrýt nefungující integraci, anebo integrace, co měla zakrýt nefungující asimilaci. A o tom to je. Stále se tu někdo snaží něco zjevně nefungujícího okecávat, zakrývat, a ještě se u toho snažit vypadat chytrý. A ostatní důležitě poučovat, co mohou, smějí, neměli by a co určitě nesmí dělat, říkat, a vlastně si pomalu asi i myslet. Říká se tomu po novu společenský konsenzus. Měl by oddělit zrno od plev, lež od pravdy a fakta od dezinformací, avšak ve skutečnosti žádným konsenzem není. Je to jen vykřičená pseudovětšina řízené názorové plurality. Té, která už delší čas žádnou pluralitou není. Mediální prostor byl redakčními liberály zdeformován, vyprázdněn a zaspamován natolik, že pluralita pomalu zanikla. Prozatím měkkou silou, ale to, co z něj zbylo, nyní už řeší síla tvrdá.
Jaké jsou tedy hranice svobody slova? Za mne jsou dané zákonem. A nemyslím tím ty novodobé a liberály přiohnuté střížoparagrafy. Můj názor je dlouhodobě takový, že každý by měl mít možnost myslet si a říkat, co chce, tak nějak z principu – a to komunikace a přenosu informace jako takové. Jen pak totiž víme či tušíme, s kým a čím vlastně máme tu čest. A to se hodí. Vždy a u všeho je lepší vědět než nevědět. A tak mne napadlo, že to vlastně víme a tušíme už i o Charlie Hebdo. A tak jsem se tam po mnoha letech zase podíval. O Kirkovi napsali už pět článků, a to přitom žádným jejich politickým souputníkem nebyl. Reakci od Tomáše Halíka zatím hledám marně, a proč není Charlie dnes, jsem se tak nedozvěděl.
Kdo potřebuje alibi?
Ale něco vám povím. Ani já Charlie nejsem. A vlastně ani tehdy jsem nebyl. Proč? Protože pro odsouzení vraždy se obejdu bez kolektivních póz a mediálních nálepek. Byly, jsou a budou svého druhu vždy alibismem, a jejich alibi já nepotřebuji. Je mi líto člověka, je mi líto života a je mi líto doby. A ta je doslova hnusná. Vrátila se nám politická šikana, násilí a nenávistná zloba. A z humorných kresbiček to nebylo…
Tleskají tomu ti, co předtím z šíření nenávisti obviňovali druhé a varovali před extremismem. Zarámovanou fotografii Charlieho Kirka, vystavenou u pietního místa na Václavském náměstí pod koněm, včera za soumraku někdo roztřískal. Už i tohle jim vadí. Dle fotografie šlo o Oldřišku Blujovou, provokatérku Oganesjanova gangu, o kterém Vám povím další informace příště.
Čtěte také:
Zamlčované souvislosti vraždy republikánského konzervativce Kirka
Může si za to sám, Charlie…
Amerika ve spárech politického násilí
