Proč přestáváme číst?

proč přestáváme číst? prudký pokles prodeje knih v posledním desetiletí zaznamenává většina nakladatelů, distributorů i knihkupců, a samozřejmě autorů. jaké to má příčiny? a jakou má knižní trh budoucnost? ptáme se rudolfa červenky, šéfa nakladatelství leda, jednoho ze středně velkých nakladatelství, zaměřeného na vysokou literární kvalitu beletrie (chesterton, fitzgerald, wells, kafka, conrad, orwell, etc.) a filosoficko-politologické non-fiction (hazony, harari, murray, prager, shapiro, johnson). částečně subvencované jazykovými učebnicemi a slovníky. vaše nakladatelství patří mezi ta úspěšnější, která od svého startu začátkem 90. let čelí narůstajícím nepřízním knižního trhu. společným jmenovatelem vašich knih je poslušnost vašim sloganům „knihy, o které se můžeme opřít“ a „knihy pro ty, kdo si kladou otázky“. sám jim říkáte „delikatesy“ a vychutnáváte si jejich křtiny, jak pravidelně činíte v jedné pražské kavárničce. při tom zjevném požitku ze zrození každého nového vydání si ale nezapomenete zalamentovat nad poklesem čtenosti, a s tím souvisejícím obecným úpadkem kultury, myšlení, jazyka a politiky. co vnímáte, že se s námi za těch 35 let stalo? a dokázal byste identifikovat některé ty „zlomové“ prvky nebo události?právě tohle jsou otázky, o kterých v poslední době nejvíc přemýšlím. po listopadu 1989 jsme zavedli politickou svobodu, pluralitní demokracii a tržní ekonomiku. v 90. letech mnozí z nás žili v idealistickém nadšení pro nové, znatelně volnější a čistší poměry. jaký ohlas mělo, když tehdejší ministr spravedlnosti, o kterém se proslechlo, že má na dveřích cedulku s titulem „judr.“, ač jím fakticky ještě nebyl, se okamžitě vzdal funkce! dnes je podobně čestný postoj vyloučen. vývojem jsme došli do situace, která je v příkrém, zcela protikladném rozporu s počátečními úmysly po „sametu“. ztratili jsme významnou část politických svobod, pluralitní demokracie se proměnila v zápas odpudivých sil o vliv a o majetek, hospodářství je poškozováno a ničeno politickými rozhodnutími, v silách, které se nejvíc ohánějí „demokratickými hodnotami“, vidíme nemálo fašizujících elementů. ekonomicky jsme se stali mandátním územím německa, významný podíl u nás působících firem je v rukou zahraničních vlastníků, kteří každoročně vyvádějí obrovské finanční částky mimo naše území. výčet záporů by mohl ještě dlouho pokračovat, jen vyvažující klady se obtížně hledají. obecný úpadek kultury, myšlení, jazyka, čtenosti, je důsledkem neblahých poměrů, v nichž se nůžky rozevírají nejen ve smyslu rostoucí nerovnosti majetku, ale také jako rozpor mezi skutečností a jejím vyjadřováním – nebo spíš nevyjadřováním – v promluvách tzv. „politiků“ a „novinářů“. jaký podíl na poklesu čtenosti knih měl covid, kdy čtenáři odvykli návštěvám knihkupectví, odešli na internet, a už se mnozí nevrátili, takže vymřelo to někdejší dobrodružné brouzdání regály a objevování neznámých knih?covidová hysterie jistě vedla k tomu, že hodně čtenářů (podle mnoha knihkupců asi třetina) upustilo od návštěv knihkupectví a od té doby se už mezi knižními regály neobjevili. nevidíme nic, co by působilo opačným směrem, co by knižní návyky posilovalo. záležitosti související s kulturností, kulturou obecně a s knižní kulturou zvlášť jsou mimo pozornost veřejné debaty a veřejných činitelů. jestliže jsme za první republiky měli prezidenta–myslitele, po pádu bolševismu prezidenta–dramatika a oba následující prezidenti byli schopni tvořit smysluplné texty a sdělovat je, máme dnes pouze prezidenta. a tak dnes jen málokdo tuší, že hledání a nalézání neznámých knih může přinést veliké dobrodružství v podobě setkání s myšlenkovým světem, který nám byl dosud utajen, nebo dokonce v podobě dramatické srážky s ním. nad vstupem do delfské věštírny byla prý tabulka s nápisem „poznej sám sebe“, k témuž se hlásil například sókratés. poznat sami sebe ale dokážeme teprve tehdy, když něco podstatného zažijeme, a abychom nemuseli předem prožít na vlastní kůži úplně všechno, nacházíme ony podstatné zážitky a situace právě v knihách. je ten pokles prodeje celkový – tedy obecně všech žánrů – nebo jen některých? kterým se ještě daří k úspěchu, kterým se daří přežít, a které už můžeme odepsat jako „konec jejich dějin?“v roce 2023 klesl obrat knižního trhu proti roku 2022 přibližně o 10 procent, v roce 2024 zřejmě bude ještě o něco větší. největší úbytek zájmu zaznamenává beletrie všech žánrů, dál následují populárně naučné knihy. jen nepatrně jsou postiženy odborné příručky a učebnice, například jazykové, které vydáváme. snížený zájem o beletrii bohužel hubí celá miniodvětví knižní kultury. zatímco před dvaceti lety se čtivá, dobrá, ale nijak vynikající kniha snadno prodala v počtu 2500 výtisků, dnes to může být 1000, 800 nebo i 600 výtisků. výrobní cena jednoho exempláře v tiskárně ale výrazně závisí právě na počtu tištěných exemplářů, takže knihy jsou pak i u knihkupce čím dál dražší. výrobní cenu kromě toho významně zvyšují rostoucí ceny papíru, energií atd. ve výsledku se dostáváme do cenových úrovní, které mnozí lidé nejsou s to zvládnout, typicky například studenti nebo starší lidé. a pak jsou tady ještě dva aspekty: jedním je zmíněné snížení reálných příjmů, druhým pak velikost – v českém případě spíš nevelikost – obce uživatelů daného jazyka. v tomto ohledu to mají nejlepší anglické knihy, které kromě anglofonních zemí kupují i indové, číňani, pákistánci…. dalším vaším zábavným sloganem je „čtení knih působí inteligenci“. dá se z něho odvodit opak, že nečtení knih působí hloupnutí? že soustavné čtení knih kladně ovlivňuje duševní schopnosti člověka, to prokázaly četné výzkumy, dokonce i to, že soustavné čtení vyvolává prospěšné propojování mozkových buněk. zaujatému čtenáři se zlepšuje nejen schopnost porozumět delšímu textu a slovní zásoba, ale i schopnost vybavovat si podobné situace a události, je ve větší míře empatický a mívá barvitější představivost. v tomto smyslu tedy nečtenář za čtenářem zaostává. kdo trochu sleduje beletrii, nemohl přehlédnout, o kolik vzrostly počty úspěšných spisovatelek. je to tím, že muži zlenivěli, nebo s vědomím mizerné spisovatelské obživy přešli na jiné koníčky? bude po školství a částečně zdravotnictví literatura dalším oborem, v němž převládnou ženy?ve výzkumech knižního trhu se opakovaně setkáváme s údajem, že 80 procent těch, kdo soustavněji čtou, tvoří ženy. „úspěšné spisovatelky“ tedy mají „větší trh“. všimněme si ostatně, že taky v sousedním novinářském oboru jsou v náročném žánru investigativní žurnalistiky významně zastoupeny ženy, zatímco muži přešlapují na nižší a podstatně bezpečnější příčce shánění senzací. jaký podíl na úbytku knižní produkce zde má internet? mohl by knihy úplně nahradit a vyřadit? podobně jako e-mail nahradil fax, který už nahrazoval poštu? dala by se v takovém stavu ještě psát a vydávat kvalitní – ale co, alespoň čtivá – literatura? tak, aby uživila nakladatele i autory?jestli psaní knih ještě někdy uživí autory a nakladatele? i v prvorepublikové minulosti bychom autory, kteří byli dlouhodobě s to vydělat si psaním na dobré živobytí, spočítali na prstech jedné ruky. v posledních desetiletích je to přibližně stejné. srovnejme dobu asi před šedesáti lety, kdy vycházely profily velkých básníků a další básnické tituly v tehdejším klubu přátel poezie v jednotlivých nákladech přibližně po 50 000 výtisků. dnešní, jen výjimečně vydávané básnické sbírky nemají víc než 500 výtisků, tedy jednu setinu tehdejšího počtu. příčin úpadku je mnoho: konkurence jiných zábavných činností, únava lidí plynoucí z uspěchaného způsobu života, významný sestup kvality vzdělávání všech stupňů, materiální spotřeba jako převažující způsob ověřování a upevňování vlastního společenského statusu, módní, ale bezúčelné marnění času nad mobilem, nedostatek kulturních vzorů (vždyť se podívejme na dnešní establishment), tlak podprůměrné překladové (většinou americké) produkce, zřejmě i zplanění a zglajchšaltování velké části v čistě formálním smyslu „vzdělaných“ vrstev, zánik hierarchie mravnosti, mravní a kulturní relativismus. a v důsledku také šířící se ztráta naděje v budoucnost a dokonce životního smyslu. do jaké míry je to problém generační? já rád dávám k dobrému bonmot, že stará generace knihy nekupuje, protože už je nemá kam dávat, když jimi má obložené všechny stěny jako tepelnou izolaci pomáhající řešit energetickou krizi, zatímco mladá generace na knihy nemá mezi instagramem a tiktokem čas.je to problém generační ve smyslu společenského vývoje. společenské podmínky se poměrně rychle mění, ale lidé zůstávají v podstatě stejní, ve všech svých dobrých a špatných vlastnostech. zůstávají proto v platnosti základy poznání vybudované našimi předky už počínaje antikou. mezi nimi a námi se ale rozevřela obrovská kulturní propast, my ony základy prostě neznáme, téměř nic o nich nevíme. důsledkem je, že s nimi nemůžeme poměřit své životy, nejsme s to nahlédnout, co říkají k našim otázkám a problémům. ve skutečnosti říkají mnoho, velmi mnoho užitečného, ale my neslyšíme. budu konkrétní: mnozí z nás by našli jakousi odpověď na otázku po smyslu a oprávnění existence státu, ale málokoho by napadlo, co říká aristoteles: smyslem státu je pěstování ctnosti… a teď mudrujme! filozof a císař marcus aurelius pořídil úžasné zápisy svých myšlenek a představ týkajících se cesty individuálního člověka za osobním štěstím a současně za vyřešením vztahu jedince ke společnosti – před několika týdny jsem dokončil nový překlad jeho meditací, které nesou český název hovory k sobě. zápisky nabízejí velice uspokojivé řešení dvou zmíněných uzlových problémů lidské existence, ale mezi našimi současníky se o tom málo ví. vlastně v tom vidím svoji úlohu nejen jako nakladatele: působit k probuzení zájmu. jaké máte na probouzení zájmu metody? na jaké společenské skupiny míříte? a s jakým výsledkem? jak se dá vypěstovat zájem o čtení knih u skupin, které nečtou, ač bychom je podle jejich vzdělání nebo profesní kvalifikace řadili mezi ty kdysi náruživé čtenáře? v zásadě existují dvě skupiny čtenářů: první, kteří čtou víceméně pro zábavu a vyhledávají knížky pro tento účel, a druzí, kteří kromě požitku ze čtení hledají orientaci v různých životních etapách a otázkách. první (nerad říkám „povrchnější“) skupinu je paradoxně obtížnější zaujmout, protože v knihkupectvích člověk narazí právě na prvoplánové čtivo a přetlak nabídky nám ztěžuje, abychom mezi běžnými čtenáři prosadili knížku, kterou je nejen možné zhltnout díky úchvatnému příběhu, ale i přelouskat s nasazením veškeré představivosti, vcítění atd. inzerce a reklama je přehnaně nákladná, a tak jediná schůdná cesta je, když můžeme s kulturním počinem, kterým dobrá kniha jistě je, seznámit diváky v televizi – taková příležitost se ale naskytne jen málokdy. co se týká hloubavých čtenářů, vodítko poskytnou údaje psychologů. podle nich je v populaci jen několik málo procent těch, kteří jsou schopni uvažovat a rozhodovat se skutečně samostatně a nezávisle. ne všichni takoví ovšem čtou knihy, takže realistický odhad říká, že tu s námi žije 50 000 až 100 000 takto schopných spoluobčanů – v nejrůznějších společenských vrstvách a s různým ekonomickým statusem. zde právě přichází paradox: jestliže vydáme deset titulů přitažlivých pro tuto skupinu, mohl by si teoreticky každý její člen koupit přibližně jednu z těch deseti knih, tedy dohromady 50 000 výtisků, tj. 5000 prodaných výtisků od jednoho z oněch deseti titulů. skutečné číslo je ale spíš oněch 800, jak uvádím výše. samozřejmě to není tak, že bychom jen seděli a koukali: v klubu čtenářů ledy, který jsme založili před dvaceti lety, je dnes už téměř 40 000 členů, na youtube sleduje víc než 10 000 diváků naše pořady o knihách a jejich roli ve společnosti, tam také publikujeme seriál „škola snění a básnění“ a sérii vyprávění o nejslavnějších knihách, jež nashromáždilo lidstvo do dnešních dnů. jde o pořady vytvořené za pomoci té nejjednodušší techniky. jsou úspěšné, ale aby měly velký dosah, museli bychom zavést inovace, na které si bohužel knihy nevydělají. zde má význačné pole působnosti mecenášství majetných, které by mohlo dodat lesk výsledkům lopotnému úsilí všech, kdo naše knížky tvoří – a nechat se tím leskem též ozářit. nebojíte se, že zanedlouho veškeré literární pachtění beztak převezme umělá inteligence, která už teď dokáže za pár minut vystřelit čtivý román?to je otázka pro druhou, matematickou polovinu mého já. umělá inteligence (ai) dosud skutečnou lidskou inteligenci jen napodobuje, její schopnost tvořit je velmi omezená. ai promění například i profesi knihkupce, nahradí totiž lidi všude, kde jde o přijímání, zpracování a předávání „recyklovaných“ informací. během příštích šesti, možná deseti let tedy zmizí povolání části úředníků, poradců, účetních. zanikne asi profese překladatele a tlumočníka, se zřejmou výjimkou literárního uměleckého překladu, který ještě dlouho – a doufejme, že navždy – zůstane doménou skutečných živých lidí. na otázku „kdy bude ai schopna tvořivých výkonů srovnatelných s lidskými“ je nejpřiléhavější tato odpověď: až odhalíme tajemství vzniku lidského vědomí – což je ovšem lišácký úkrok stranou, protože ani na tohle neznáme odpověď. čtěte také:s demokracií to jde z kopce kde jenom udělali soudruzi z bruselu chybu? sanitární kordóny jsou projevem zoufalství evropských politiků.