Rasové nepokoje jako nástroj kontroly

Progresivistický premiér Keir Starmer ohlásil přijetí tvrdých represivních opatření proti protestujícím, zatímco příslušníky menšin, jmenovitě pak muslimů, ujistil zvýšenou ochranou. Je samozřejmě nutné situaci v ulicích zklidnit, Starmer se však rozhodl nalít do ohně ještě více benzínu. Každý, kdo nemá mozek vymytý oikofobním multikulturalismem, musí být vzteky bez sebe z toho, jak selektivně se stát vůči násilníkům chová.

Z úst vládnoucích elit nikdy nezní podobně empatická slova na adresu domorodců, stanou-li se terčem útoků z řad přistěhovalců, jednoduše proto, že by to bylo hodnoceno jako projev rasismu. Proto také v liberálním médiích, narozdíl od platformy X, absentují fotografiemi doložitelné incidenty, kde násilníkem není odpůrce masové migrace, ale mačetu třímající vyznavač „náboženství míru“.

To samozřejmě nemění nic na tom, že každý násilný či vandalský čin, který lze přičíst na vrub antiimigračním demonstrantům (jen stěží lze zjistit, zda a v jaké míře jsou řízenou provokací), je gólem do vlastní branky. Problém s masovou migrací to nevyřeší, zvýší to jen apetit protinárodních sil ve vedení státu na potírání „xenofobie“ či jiných projevů, hodných liberální represe. Dlažební kostka, hozená do výlohy krámku některého středostavovského, byť původně neanglického, podnikatele, je nejen zločin, ale především nebetyčná hloupost.

Lidé jako Starmer nemohou být spokojenější, neboť spravedlivý hněv původních obyvatel hrdého Albionu se obrací směrem, který progresivistickým elitám nijak neškodí. Odnesou to škodou na majetku či modřinami migranti, zatímco elity, které je do země trestuhodně vpustily, budou škodit dál. Je totiž úplně jedno, zda ve Velké Británii vládnou labouristé či toryové, dveře dokořán migrační tsunami, navzdory protiimigrační rétorice některých politiků Konzervativní strany, drží společně. Uvědomovat si to snad už začínají v severoirském Belfastu. Došlo tam k něčemu přelomovému, když vedle sebe družně pochodovali, skandujíce Máme toho dost, unionisté s republikány.

Britské politická třída zrazuje svoji zemi již dlouho. Před nezvratnými důsledky liberální migrační politiky varoval ve své slavné parlamentní řeči o „potocích krve“ již v roce 1968 Enoch Powell, málokdo mu však tehdy naslouchal. Po nástupu Tonyho Blaira v roce 1997 se pak politika otevřených hranic stala nárožním kamenem britské správy věcí veřejných. Nic na tom nezměnily ani vlády pod vedením Camerona či Johnsona, za konzervativce Sunaka se počet migrantů v průběhu jediného roku vyšvihl z 256 tisíc v roce 2010, kdy se toryové dostali zpět k veslu, nad neuvěřitelných 600 tisíc. Samozřejmě za neustálého zdůrazňování, jak chtějí migrační zátěž radikálně snižovat. Kdo doufal v radikální obrat britské politiky po brexitu, a to nejen v otázce migrace, musí být nyní hluboce zklamán.

V nadnárodním zájmu

Jak je to možné? Jedno z vysvětlení se nachází mimo hranice Spojeného království. Britská politika, stejně jako ta kontinentální, je nejen co se migrace týče, často jen vykonavatelem vůle nadnárodních mocenských struktur. S eurounijní elitou posledních desetiletí je úzce provázán irský oligarcha Peter Sutherland (stál mimo jiné deset let ve vedení Goldman Sachs), který byl mezi lety 2006 až 2017 zvláštním zástupcem generálního tajemníka OSN pro migraci a zakladatelem Globální fóra pro migraci a rozvoj. V jednom ze svých projevů v roce 2012 suše konstatoval, že „Evropská unie má masovou migraci všemožně podporovat, neboť tím podrývá homogenitu evropských zemí“. V tomto duchu smýšlí všechny globálně působící organizace, věnující se této problematice, na čele s Mezinárodní organizací pro migraci při OSN se sídlem v Ženevě. Ta vnímá migraci jako něco dobrého, co obohacuje obě strany. Proto také mezi cíle udržitelného rozvoje prosadila formulaci, že je třeba „usnadnit řádnou, bezpečnou a trvale probíhající migraci prostřednictvím zavádění plánovaných a dobře prováděných politik“.

Globalisté a s nimi spjatí migrační inženýři nenávidí hranice, nesnáší národní státy s jejich historickými tradicemi, normami a identitami. Stejně jako leninští internacionalisté, ani oni nemají domov. A tak usilují o to, abychom o něj přišli všichni.

Probíhající nepokoje ve Velké Británii je třeba nahlížet v tomto kontextu. Migranti z cizích kultur jsou, stejně jako my, pouhými pěšáky ve hře, jejíž pravidla určují jiní. A i když ten zápas s nimi je v mnohém obtížnější než se snadno identifikovatelnými africkými či arabskými výrostky, vyhnout se mu nemůžeme. Jen jejich pád totiž může právě probíhající sebedestrukci Evropy když ne zcela zastavit, tak alespoň významně zpomalit.