Tak nám ty plasty už vlezly do mozku, zjišťují vědci. Ne obrazně – jako že bychom o nich hodně přemýšleli. Fyzicky, potažmo chemicky, je jimi mozek prosáklý. Do mozku se mohly dostat jen krevním oběhem, takže je zřejmě asi máme i v krvi, tedy všude.
Jaké to bude mít (nebo už má) následky na lidskou psychiku a mentální schopnosti (o fyzickém zdraví nemluvě), je zatím vědecky nedozkoumáno, každopádně nezveřejňováno. Zato už někdo propočítal, že do sebe vstřebáváme průměrně jednu kreditní kartu týdně. Polykáme je z potravinových obalů, nápojových lahví, plastových destiček na krájení, teflonových pánví. Vdechujeme je, jak kolem nás poletují uvolněné ze syntetického textilu, nábytku, počítačů.
Malé a menší částice
Že ty plasty – rozumějme jejich pidičástice zvané mikroplasty (jakž takž ještě puntíkovitě viditelné) a nanoplasty (bez mikroskopu už neviditelné) – máme v žaludku, játrech a ledvinách, se ví už delší dobu. Ještě delší dobu se ví, že se jimi hemží půda a vodstvo zaplavené kusy plastů v kvantech ucpávajících delty asijských řek a shlukujících se v oceánech do ostrovů velikosti Španělska. Přibližně tutéž dobu se ví, že je jimi kontaminována flóra i fauna, nejvíc mořské ryby. Čili lidská potrava. Že to ohrožuje život planety, se dá s trochou logiky odvodit.
Tušilo se to už o nějakou desítku let dřív, než se narodila spasitelka planety svatá Gréta, která je tak nažhavená oteplováním, že přehlédla možnost, že ještě, než stihneme planetu spálit, udusíme ji vlastním nezničitelným odpadem. Už v 80 až 90. letech minulého století na plasty (vedle chemických jedů jako pesticidy) upozorňovala hrstka duchovně i vědecky osvícených ekologů soustředěných kolem dvou časopisů.
The Ecologist redigoval v 70. letech oxfordský ekonom a filosof Edward Goldsmith, bratr známějšího finančníka miliardáře Jamese Goldsmitha, jehož synovi Zacovi později redakci časopisu předal. Mezitím taky spolu s podobně myslícími vědeckými přispěvateli časopisu založil britskou Green Party. Ta byla původně zaměřená, jako celé počáteční zelené hnutí, konzervativně, neboť konzervačně a „holisticky“ čili celistvě, než je progresníci unesli do náruče neomarxismu a zúžili na „oteplování planety“.
Synovec Zac také několik let sloužil jako poslanec Konzervativní strany. S hlubokou nostalgií můžeme vzpomínat na jeho prohranou kandidaturu na londýnského starostu proti labouristickému islámskému kandidátovi Khanovi, který Londýnu vládne dodnes, pevnou progresivní rukou a s pevnou progresivní podporou multikulturních Londýňanů.
Bez odpadu
Resurgence vyšel z ekologického hnutí za návrat k lokální ekonomice a drobnému podnikání pod heslem „malé je krásné“, jehož autorem byl anglo-německý ekonom E. F. Schumacher. Small Is Beautiful byl i titul jeho ekonomického bestselleru, s podtitulem „ekonomie jako by záleželo na lidech“. Redigoval jej indický mystik Satish Kumar a přispívali mysticky naladění vědci jako Fritjof Capra a James Lovelock, s kacířským nápadem, že naše planeta Gaia je živá myslící bytost. A že si zařídila život „ekologicky cirkulárně“, tedy tak, aby odpad jednoho druhu byl potravou jinému druhu a žádný odpad nezůstával. Výjimkou se ve 20. století stal člověk, po němž zůstává odpad ničím nestravitelný a nezničitelný.
V roce 2012 oba časopisy splynuly v jeden, s oběma názvy. Žijí mimo dnešní hlavní proud ekologie, který se už ocitl pevně v sevření progresivistického tábora semknutého s nadnárodními korporacemi, politickými elitami, mediálními lokaji a „vědeckou většinou“, soustředěného na ovládnutí lidstva Velkým resetem a Green Dealem. Ekonomie, jíž mohou být lidé ukradení.
Na všudypřítomné plasty se zapomnělo – díky víře, že je o ně dobře postaráno „recyklací“. Tu vymysleli jejich výrobci pod tlakem veřejnosti znepokojené hromaděním plastů v prostředí nebo jejich spalováním a šířením škodlivin do prostředí. „Recyklace“ se stala novou módou a politickou povinností vlád a obecních správ, nucených zavádět komplexní infrastrukturu jejich sběru odděleného od jiných odpadků. Na účet daňových poplatníků. Starodávné popelářské řemeslo „dustman“, už jednou v Británii přejmenované na „waste disposal worker“ dostalo nový honosný název „recycling operative“.
Recyklace s granty
Po celém světě se zakládaly organizace s názvy jako: Association of Plastics Recyclers. Recycling Partnership. Council of Solid Waste Solutions. Alliance to End Plastic Waste. Partnership for Plastics Progress. Sustainable Packaging Coalition. Coalition for Advance Molecular Rycycling. World Plastics Council. A desítky podobných. S granty z kapes daňových poplatníků.
To vše s vírou, že použité plasty se dají přetvořit na plasty nové, aby se nemuselo vyrábět tolik dalších – jako je tomu u papíru nebo skla. Díky této víře se naopak mohla výroba plastů zněkolikanásobit. Natolik, že je dnes prakticky nemožné nakoupit potravu bez plastových obalů. Zbytky se vyhazují v plastových pytlích do plastových popelnic. A my všichni, kdo poctivě recyklujeme (a Češi patří mezi nejpilnější recyklanty na světě), děláme výrobcům plastů křoví, za nímž se můžou skrývat a chechtat se na cestě do banky.
Recyklace plastů – ve smyslu výroby nových ze starých – totiž funguje jen cca z 5 procent, navíc v horší kvalitě a finančně ztrátově. A taky ještě „termodynamicky enviro-negativně“ (víc energie se spotřebuje, než získá). Ostatek je nepoužitelný odpad. Jeho jediné pozitivum je, že odpad v podobě PET flašek, pytlíků, krabiček a kelímků je nahrazen beztvarou odpadní hmotou, která zabírá míň místa, je však pořád nezničitelná. Jeho hlavní negativum je, že chemické procesy likvidace plastových předmětů vypouštějí do půdy, vzduchu a vod dodatečné jedy a větší objemy mikroplastů a nanoplastů. Takže nám zmizí plastové obaly z očí a plastové mikročástice nám nalezou do mozku.
Tak nějak vám tu humornou „recyklaci“ podrobněji a odborněji vysvětlí publikace zvaná The Fraud of Plastic Recycling vydaná letos organizací zvanou Center for Climate Integrity. A ti z vás, kdo často jezdí do Itálie, háklivé na to, co jí, můžete papalášům EU položit tuto otázku: Jak to, že když italské obchody už nejmíň deset let balí nákupy potravin do pytlíků, které jsou „biodegradabile“, čili přírodně rozpustné, jste to ještě mezi těmi tisíci direktiv neuzákonili povinně pro celou EU? Že by taky nějaké to dlaňné od plastovýrobců?
Čtěte také:
Kdo dnes politikaří proti komu? Amerika Kamaly a Walze
Ještě pár olympijských humoresek a kiksů
Nejpokrokovější olympiáda všech dob
Recyklaci plastových odpadů nikdo neřeší. Hlavní jsou dotace, které se vyberou, Pedersen se nažere, linka běží jen na 50 % a zbytek se zahrabe do země!!! Je to jen letadlový scénář ke zbohatnutí velkých firem. My platíme, oni bohatnou!!!
Vy jste někde viděli ty ostrovy plastů velikosti Španělska? Já tedy ne, jen fotka od pobřeží, kde se zrovna vysypal nějaký kontejner (samozřejmě směrem na moře, aby to vypadalo jako uprostřed Atlantiku).
Nikde nečtu žádné zprávy jachtařů, jak narazili na hordu plastů uprostřed moře.
Tyto a další hoaxy si taky raději zkontrolujte, než vydáte něco za fakt. Vliv plastů na životní prostředí je hlavně otázkou estetiky, tedy něco, co příroda zas až tak neřeší.
V 2018 som bol na dovolenke v Senegale. Prvýkrát v živote som obedoval nad smetiskom. Reštaurácia v St. Louis, bývalom hlavnom meste, bola totiž postavená na konštrukcii nad brehom rieky. Obidva brehy a okraje hladiny tejto tretej najväčšej africkej rieky boli do šírky cca 10-12 metrov pokryté hrubou vrstvou plastového odpadu. Výšku vrstvy bolo dobre vidieť, keď si malí Senegalci naberali z tejto žumpy vodu do plastových fliaš od Coly alebo si umývali vlasy. Môj obed som radšej zredukoval na dve pivá, chuť na jedenie ma vtedy prešla. Bol to strašný obrázok, a určite nie v Afrike ojedinelý (obdobu som videl v zálive pri Mombase a málo známu štvrtú veľkú pyramídu z plastových fliaš v Egypte). Škoda, že sa sem nedá priložiť fotografia z toho miesta. Niečo podobné je môžete vidieť v Ázii, ale Afrika vedie. Ten oceánsky plastový ostrov je stará a dobre známa záležitosť, dokonca sa v súčasnosti skúma jeho originálne spoločenstvo morských živočíchov – mikroplanktón, (ale aj väčšie potvorky) dobre fungujúceho medzi plastom :).
Viděl jsem fotografie z Pacifiku. Byly to hoaxy? Fantastické je, jak se hledá řešení, jak tyto ostrovy zlikvidovat. Kterýsi student dostal miliony dolarů, aby mohl zrealizovat svůj vynález sběru těch plastů. Přičemž existují flotily rybářských lodí s vlečnými sítěmi, flotily, omezované různými kvótami na lov ryb, které by mohly místo ryb lovit ty plasty. Ryby nebo plasty – vsjo róvno. A na lodích jsou i prostory v nichž by se plasty daly odvést k pevnině. Ale co pak s nimi??
Vlastní zjištění z cestování: Přírodně rozpustné pytlíky používají v obchodech mnohé země v EU (Itálie, Řecko, Rumunsko, Maďarsko atd.), jen u nás jsou v obchodech stále k dispozici klasické igelitové pytlíky, často tak tenké, že v nich mnohdy bez vzniku menší či větší díry nedopravíte kupované potraviny ani k pokladně. A to se asi vyplatí 😕
Přitom už jsou u nás pytlíky na sběr psích hovínek, prý z kukuřičného škrobu, deklarované jako samodegradující. Je na nich napsáno, aby se nepoužívaly na potraviny.
já, když jsem viděl, že bílé sklo a barevné sklo, svoz sype ve sběrně na jednu hromadu, tak mě již bylo jasné, jak funguje režim. fialovej hnus. však také přes odpady se rozkrádá úplně, ale úplně nejlépe. eurofialovej hnus…
No, ze smíšeného skla lze vyrábět (vyrábí se) sklo technické, u něhož na barvě nezáleží.
Jako všechno okolo „progresivní“ ekologie, jen velký podvod. Hlavně že neoddělitelná víčka. Pokud by skutečně někdo chtěl něco dělat proti všudypřítomným plastům, tlačilo by se u nápojů k návratu do skla, které je 100% recyklovatelné. Jsme jako na představení iluzionisty, který nás ohromuje svými triky, a přitom nám ještě nepozorovaně krade peněženky z kapes. Z rádoby boje za záchranu planety se stal pouze výnosný business, který nemá s ochranou přírody nic společného. Ožebračuje obyčejné lidi, kteří mají věřit, že je to pro jejich dobro, a obohacuje ty bohaté (co mi to jen připomíná?).
Problém s recyklovatelným sklem je v tom, že ta recyklace vyžaduje množství energie nesrovnatelné s energií kterou vyžaduje plastový obal. Počítejte: Těžba, těžkého, sklářského písku, převoz do sklárny, obrovské množství energie na tavbu, převoz tun prázdných obalů do mlékáren, pivovarů, k vinařům ……, převoz mnoha tun obalů do obchodů (víno 750 g, láhev 400 g), odnos/odvoz domů, vymývání, odvoz do obchodu, odvoz do pivovaru, vymývání – veliký stroj s louhem a vařící vodou …………
To stejné i třebas u mléka. A teď si představte, že i komunisté za socialismu to propočítali a mléko se začalo balit do PE pytlíků, zvenčí bílých, zevnitř černých. Ano, sáčky se, poměrně snadno, narušily, přepravovaly se proto v přepravkách, doma jsme měli speciální kyblíček pro pohodlné nalévání. Ty sáčky se do mlékárny dodávaly jako hadice, v jedné roli, „pár“ kg, jich byly tisíce. No a po použití šly do sběru, nebo PE můžete bez problémů spálit. Samozřejmě že „komunistické“ nápady jsou výhradně zavrženíhodné a proto se koupila technologie tetrapacku.
A představte si, že třebas na Novém Zélandě se mléko prodává takřka výhradně v čirých PE kanystrech, od 0,5 do 3 l. Ty nádoby pak jdou do tříděného plastu. A protože se jedná o odpad jednodruhový, je jeho recyklace snadná.