Kdysi se na plesech ozývalo časté prohlášení marně k tanci zvaných dívek: S vojáky netančím. Zuzana Bubílková s Miloslavem Šimkem to pro svoji talk show parafrázovali na S politiky netančím. Nu a dnes tu máme další inovaci: S komunisty netančím(e).
Od ledna vejde v platnost zákon, který zapovídá propagaci nacismu a komunismu. Zákon je to vyloženě účelový jak svým obsahem, tak svým načasováním – naši slavní liberální demokraté se při pohledu na vzestup kolem Kateřiny Konečné polekali návratu komunistů do Parlamentu. Věru komickou tečku tomu přidal svým podpisem pod tím zákonem předseda ZO KSČ a komunistický lampasák cvičený na protiimperialistického špeha, t.č. bytem Pražský hrad.
Ten zákon má minimálně jednu faktickou a přemnoho prováděcích chyb. Předně: je demagogické a nesmyslné srovnávat s komunismem nacismus, jenž stál život 6 milionů Židů vyletivších komíny Sobiboru, Treblinky či Osvětimi. Rozpoutal dosud nejstrašnější válku v historii lidstva, která stále jen na straně tehdejšího SSSR cca 26 milionů životů. Ano, komunismus, zejména v 50. letech, taky nepostupoval vždy v rukavičkách, ale míra hrůz působených oběma režimy je nesrovnatelná. Ostatně oslavovaný generál Augusto Pinochet v Chile po převratu řízeném CIA (a zavraždění legitimně zvoleného prezidenta Allendeho) v roce 1973 (osudové datum pro USA – 11. září) měl na rukou taky nemálo krve. V roce 2011 chilské úřady došly při zkoumání obětí Pinochetovy diktatury k číslu převyšujícími číslovku 3000. Tolik pro historickou pravdu dle hesla padni komu padni.
Na zákazu komunismu je tragikomické to, že přišel víc než 35 let po skončení vlády komunistů v naší zemi, tedy poněkud post festum. Neméně tragikomické byly výstupy některých osob k tomuto zákonu. Příkladně bývalý „studentský vůdce“ a později senátor Martin Mejstřík usuzuje, že jde hlavně o to, aby se KSČM přejmenovala. To je vskutku logický kotrmelec. Bude pak méně levicová? Ano, Peter Weiss přejmenoval slovenskou odnož KSS na Stranu demokratické levice a tím jako by ji zbavil nánosu minulosti. Jenomže situace na Slovensku byla před převratem i po něm o dost jiná. Možná i díky tomu, že prezidentem tehdejší federace byl Slovák Gustáv Husák, neprobíhala normalizace na Slovensku tak silově jako v Česku. Naši komunisté pod vedením Miroslava Grebeníčka k ničemu podobnému nepřistoupili, a přesto měli v nejlepších svých časech 19 % (tzn. přes 40 poslanců) ve Sněmovně. Takže k čemu dnes vlastně Mejstřík nabádá? K pouhému lhaní si do rukávu, překabátění, jak se kdysi říkalo, prostě pokrytectví.
Ještě originálněji k věci vystoupil ústavní právník Jan Kysela. Pravil, že dnes se objevuje i názor, že Sovětský svaz Československo neosvobozoval, ale nahradil jednu nadvládu druhou. Uf, to je ale znalost historie. Druhá světová válka skončila v květnu 1945 vstupem Rudé armády do Berlína (a předtím na většinu okupovaných území střední a východní Evropy). Tím i u nás skončila ona „nadvláda“ nacistů. O žádnou nadvládu ale nešlo, byla to prachsprostá, násilím provozovaná diktatura, de facto obsazení země nacistickým Německem pod falešným pláštíkem Protektorátu. Poté následovaly volby roku 1946, které v české části země vyhráli komunisté a na Slovensku pravice. Následující téměř celé dva roky panovala tzv. omezená pluralita, jak to nazývá filosof Miloslav Bednář. Teprve poté, co ministři nekomunistických stran vzdali své úsilí v únoru 1948, otevřeli dokořán dveře komunistům nejprve do vlády a pak i na Hrad. Tak jaká nadvláda?
Jistě, byli zde sovětští „poradci“, jistě i špioni, ostatně zájmy a geopolitická řešení tohoto prostoru vykolíkovali zástupci mocností už v Jaltě, a definitivně pak v Postupimi. Nicméně pod slovem nadvláda si člověk představí drtivou politiku mocenské skupiny (ať zevnitř, nebo zvenčí) vůči zbytku obyvatel. A to se odehrávalo, a navíc ještě v oné již svrchu zmíněné „soft“ verzi, především v oněch 50. letech. Během normalizace a hlavně v 80. letech už moc komunistů spíše skomírala, ztrácela důvěru občanů a skončila, pravda, též na základě mezinárodních ujednání, fiaskem. Takže opět: Jaká nadvláda?
Výčet nesmyslů, kterými se na dané téma brodíme v médiích, by mohl pokračovat ještě dlouho. Vybral jsem jen dva největší. Ale to, co všechny spojuje, je neschopnost definovat, co to vlastně je „propagace komunismu“. Členství v dané straně, funkce v ní, kandidatura za ni, nebo snad dokonce fakt, že někdo komunisty volí? To je ovšem předstupeň stavu, do něhož se řítíme. Volby přestanou být tajné, svobodné a tedy pluralitní. To jsme v listopadu 1989 chtěli?
Čtěte také:
Příkopy plné sviní
Vyakčnění po rappersku
Turkova ex si na „utrpení“ vzpomněla po desítkách let: Pravda nesmí bránit jejímu příběhu
Poetik neser