Znali jsme se desítky let. Vůbec první setkání s Milanem Knížákem proběhlo někdy v půli 90. let, kdy jsem u jednoho přítele v Nuslích objevil velké plátno s prostým nápisem „Navrhuju krysy“.
Přítel mi sdělil, že to je dílo Knížákovo z dob, kdy nesměl skoro nic, téměř ani dýchat náš krásný kolektivistický (vz)duch. Tu větu „Navrhuju krysy“ jako symbol svobody (volby) a vzdoru (koho volím) jsem si pak připomněl asi tisíckrát, čím víc jsem pana profesora poznával.
Mimochodem, celé ty desítky let jsme si způsobně vykali, ačkoli jeho paní Marie jistě potvrdí, že to nebylo formální. Prostě se to tak patřilo. Pokud vím, tak ze společných známých si tykal leda s o rok mladším Václavem Klausem, a to už něco znamenalo!
Vnímal jsem ho na dálku a pak i zblízka jako jednoznačný symbol převratu. Odtáhli umouněnci a přicházeli kreativci. Knížák se stal šéfem AVU a jistě k němu vzhlíželi různí vyznavači moderních forem umění, performancí a dalších kousků, kteří ale namnoze neuměli nakreslit ani postavu. Knížák, ačkoli ikona toho vzývaného nového pohledu na výtvarno, zavedl zpět na Akademii povinnost zvládat klasické techniky. Myslím, že mu v tom sekundoval doc. Ladislav Čepelák. Tady jsem zbystřil a říkal si: on to fakt není exhibicionista, ale umělec až do mrtě. Tu tezi jsem si pak mohl připomenout mnohokrát.
Někdy počátkem milénia jsme s panem profesorem sepsali knihu Milan Knížák osobně. Myslím, že jsme nemohli zvolit výstižnější titul. Mimochodem, naším parťákem v tom licitovaném slovním mariáši byl Petr Jungling, ten, u něhož jsem kdysi našel tu malbu „Navrhuju krysy“. Holt svět je malej.
Skoro až symbolicky jsem poslední rozhovor s Milanem Knížákem publikoval před časem v měsíčníku TO. V jeho závěru zazněla tato slova. Považuji skoro za nutnost je na tomto místě připomenout. Ještě než řeknu: Sbohem, pane profesore!
„Dělám to, co dělám s největším nasazením; zvykl jsem si ve svém životě na přehlížení i vynášení, na pokoření i slávu a myslím, že to na mně nezanechalo viditelné stopy. Má práce je pevně zakotvena v oblasti, které se říká umění, a možná že i trochu někde jinde. Je mi v podstatě jedno, co dělám, jen se snažím, aby to odpovídalo mým představám, mým cílům, mému osobnímu založení. Korejský myslitel AHAE, který před několika lety zemřel, hlásal, že člověk se má především starat o své bezprostřední okolí. Demonstrace proti kácení stromů v Jižní Americe mi připadají trochu směšné. Starat se o vlastní rodinu, dům, zahrádku pokládám za smysluplnější. (Ale pozor! Toto prohlášení nemá sloužit jako alibi pro lenochy a sobce, ale jako výzva.)
Ze společnosti se vytrácí pokora, vzdělávání se vzdává morálních principů, stává se jen mělkou instruktáží, a tak dochází k její stále rychlejší degeneraci. Pojmy ztrácejí obsahy, jsou jen papírovými klobouky, které skrývají nedostatek víry v neexistující bohy. Uvěření v něco, co nelze dokázat, je pevnou součástí lidské kultury. Bohužel se toho vzdáváme. Racionalizace světa, o kterou se (údajně) snažíme, nevede k racionálním výsledkům. Jen zplošťuje život a z bohaté životní pouti dělá primitivní ekonomický proces.
V den svých osmnáctých narozenin jsem se dostavil na matriční oddělení Městského národního výboru v Mariánských Lázních s tím, že chci vystoupit z církve. Řekli mi, že to nejde, že nejsou žádné registrace a že v církvi je ten, kdo se k tomu hlásí, a kdo ne, ten není. Postavil jsem se a prohlásil: ‚Odteď nejsem v církvi,‘ a šel jsem do kostela spáchat těžký hřích tím, že jsem šel k přijímání bez zpovědi a k tomu ještě rozkousal hostii. Od té doby hledám Boha. Dnes již vím, že na Bohu je nejcennější to, že neexistuje. Věřit v něco, co neexistuje, je luxus a otvírá nám to další prostory v nekonečnu naší mysli. Mimochodem, napadá mě, že planety a hvězdy jsou součástí jediné bytosti námi nazývané Vesmír. Země je jen její krvinka.“
