České věznice praskají ve švech a stát investuje miliardy do jejich provozu, přestože recidiva zůstává vysoká a skutečná náprava odsouzených je spíše výjimkou. V debatě o podobě trestů se u nás často zapomíná na základní otázku: má trest sloužit k odplatě, nebo k nápravě? Zatímco český systém stále převažuje v logice „oko za oko“, severské země dokazují, že i pachatel závažného trestného činu se může vrátit jako plnohodnotný člen společnosti.
Diskuze o podobě trestního systému je vždy také diskuzí o hodnotách společnosti. Pokud považujeme trest primárně za odplatu, logicky směřujeme k represivnímu modelu – provinilec má trpět, protože ublížil. Tento přístup má hluboké historické kořeny a v českém prostředí je stále nejsilnější. Svědčí o tom nejen přeplněnost věznic, ale i celková nálada veřejnosti, která často odmítá možnost, že by se pachatel mohl napravit.
Druhý pól představuje pojetí trestu jako nástroje nápravy a resocializace. Pokud má být cílem, aby se vězeň po výkonu trestu vrátil do společnosti jako člověk schopný pracovat a žít bez páchání další kriminality, pak k tomu musí mít ve vězení vytvořeny podmínky – přístup ke vzdělání, práci i terapeutické pomoci. V tomto směru se český systém zatím drží spíše na půli cesty.
Statistiky jsou přitom neúprosné. Česká republika patří v ĚU dlouhodobě k zemím s nejvyšším počtem vězňů na 100 tisíc obyvatel a recidiva se pohybuje podle různých zdrojů od 50 do 70 %. To naznačuje, že stávající model nefunguje – tresty sice izolují pachatele od společnosti, ale jen dočasně, a poté je vypouštějí zpět bez skutečné změny. Pokud tedy nechceme donekonečna točit spirálu přeplněných věznic a rostoucích nákladů, musíme hledat inspiraci jinde. A jednou z cest mohou být právě zkušenosti ze severní Evropy.
Severský model: vězení není jen trest, ale i cesta zpět
Pokud se podíváme na vězeňství v Norsku, Švédsku nebo Finsku, uhodí nás do očí zásadní rozdíl oproti české realitě. Tamní věznice působí spíše jako skromné internáty než jako místa trestu. Cely připomínají malé pokoje s vlastní koupelnou, vězni mají přístup k volnočasovým aktivitám, mohou se vzdělávat, učit řemeslům a podílet se na běžném chodu věznice. Pro mnohé Čechy to může znít téměř absurdně – vždyť člověk, který spáchal vraždu, by měl za své činy „trpět“. Severské země však vycházejí z jiné logiky. Jejich cílem není trestance ponižovat, ale naučit je fungovat v běžném životě. Filozofie se dá shrnout jednoduchou větou: Člověk, který vyjde z vězení, má být lepší než ten, který do něj vstoupil. K tomu směřuje celá koncepce – od architektury, která má snižovat pocit izolace, přes vysoký počet vysoce kvalifikovaných dozorců až po důraz na vzdělání a pracovní návyky.
Z pohledu českého daňového poplatníka to může působit jako nepochopitelný luxus. Jenže dlouhodobé výsledky mluví jasně – recidiva v Norsku se pohybuje kolem 20 %, zatímco u nás je to zhruba třikrát více. Další výhodou je i nižší míra násilí ve věznicích samotných. Když vězeň není permanentně v napětí a strachu, nemá důvod útočit na spoluvězně či dozorce. Z lidského hlediska je to důležité, z ekonomického se to pak odráží v nižších nákladech na zdravotní péči a bezpečnostní opatření. Severský přístup se tedy ukazuje jako funkční – snižuje recidivu, podporuje resocializaci a v konečném důsledku ulevuje celé společnosti.
Alternativy k „luxusním věznicím“
Pokud se v českých podmínkách zdá nepředstavitelné stavět věznice po vzoru Norska, existují jiné cesty, jak ulevit přetíženému systému a zároveň se přiblížit modernějšímu pojetí trestu. Jednou z nich je rozšířené využívání trestu domácího vězení a elektronických náramků.
Domácí vězení představuje řešení pro méně závažné trestné činy, kde není nezbytné pachatele izolovat od společnosti. Elektronický monitoring zajišťuje kontrolu nad pohybem odsouzeného a zároveň snižuje náklady – stát nemusí financovat jeho ubytování, stravu ani ozbrojený dohled. Přitom jde o trest, který je pro pachatele často psychologicky náročnější než pobyt ve vězení. Zůstává sice doma, ale pod neustálým dohledem a s jasně vymezeným režimem. Tento model má několik výhod:
- Úspora peněz – náklady na jeden den domácího vězení jsou výrazně nižší než na den ve věznici.
- Udržení sociálních vazeb – odsouzený může zůstat se svou rodinou, což zvyšuje šanci na jeho resocializaci.
- Možnost práce – pachatel může vykonávat zaměstnání, čímž nejen přispívá do systému, ale také splácí případné dluhy či alimenty.
Samozřejmě, že domácí vězení není řešením pro všechny případy. U násilných zločinů, sériových vrahů a dalších osob, které představují vysoké bezpečnostní riziko, je taková alternativa nevhodná. Přesto by širší uplatnění této formy trestu mohlo zásadně snížit přeplněnost věznic a uvolnit kapacity pro ty, kteří skutečně potřebují být izolováni. Domácí vězení tak může představovat kompromis mezi represí a nápravou – a na rozdíl od luxusních skandinávských zařízení je tento kompromis dosažitelný i v českých ekonomických podmínkách.
Co s „nenapravitelnými“?
Humanistický přístup severských zemí může dobře fungovat u většiny pachatelů, zejména těch, kteří spáchali trestné činy z nedbalosti, v afektu nebo pod vlivem drog či tíživé životní situace. Jenže co s lidmi, kteří se dopouštějí brutálních činů opakovaně a u nichž je naděje na nápravu mizivá? Co se sériovými vrahy, psychopaty či chronickými recidivisty?
V této souvislosti se vždy znovu otevírá otázka trestu smrti. Část veřejnosti v něm vidí spravedlivý a konečný způsob, jak chránit společnost před nejtěžšími zločinci. Jenže právě zde se ukazuje největší riziko: trest smrti je nevratný. Pokud justiční systém udělá chybu, nelze ji napravit. Historie zná mnoho případů, kdy se až po letech ukázalo, že odsouzený byl nevinný. Zvlášť výrazně to vidíme ve Spojených státech, kde díky moderním DNA testům došlo k řadě zproštění. Podle organizace Innocence Project bylo od roku 1989 prokázáno, že více než 20 lidí, kteří čekali na popravu, bylo neprávem odsouzeno. Představme si, že by se exekuce stihla vykonat dříve, než věda přinesla důkazy o jejich nevině – to by znamenalo justiční vraždu, kterou žádná společnost nemůže přijmout jako legitimní.
Odmítnutí trestu smrti ovšem neznamená rezignaci na adekvátní potrestání těch nejodpornějších zločinů. Alternativou může být zřízení pracovních kolonií pro doživotně odsouzené. Ti, kteří jsou prokazatelně nenapravitelní a musí zůstat izolováni, by nemuseli celý život strávit v nečinnosti za mřížemi. Mohli by pracovat na veřejně prospěšných projektech – například v těžbě, průmyslu nebo údržbě infrastruktury. Nešlo by o návrat k otrockým pracovním táborům, ale o systém, který by zajistil, že pachatelé alespoň částečně přispívají společnosti, snižoval náklady na jejich dlouhodobý pobyt za mřížemi a zároveň jim dával alespoň minimální smysl v každodenním životě – taková pracovní terapie.
Vhodné řešení by mohlo být jakousi „třetí cestou“ – mezi neproduktivním doživotním vězením v izolaci a nevratným trestem smrti. A právě tímto obloukem se dostáváme zpět k jádru celé úvahy – severský model vězeňství může být silnou inspirací, ale není univerzálním receptem pro všechny typy kriminality. Přesto nám může poskytnout jistý návod, jak náš vězeňský systém reformovat.
Čtěte také:
Poučení z historie, která bychom si měli připomínat
Deset procent z cizinců v českých věznicích jsou Rusové, napsal Zdechovský. Lže, jako když tiskne
Je cosi shnilého na vzývané liberální demokracii
