Ukrajinská vlajka na budovu Národního muzea patří aneb Okázalá trapnost „lepšolidí“

Doba povolební není jednoduchá. Zvláště ne pro „demokraty“ a „lepší lidi“ – zkrátka pro všechny, kteří si o sobě myslí, že stojí na té „správné straně“. Nejen, že museli překousnout hořkou prohru (ke které ovšem svým chováním sami přispěli). Nedosti na tom, že se musí smířit s představou Andreje Babiše na premiérském postu a myšlenka na to, jak za Petra Macinky poteče na ministerstvu životního prostředí zelená krev, jim způsobuje klimatickou tíseň. Ještě k tomu všemu byla z budovy Národního muzea, jednoho ze symbolů české státnosti, sundána vlajka Ukrajiny. Taková pohroma!

Vlajka zmizela už během srpna, a to kvůli poutači na výstavu fosilií Lucy a Selam. Ta skončila před časem, ovšem poté se žlutomodrý prapor už nevrátil a místo něj se objevil další banner, lákající na novou expozici. Fangličkáře, kteří si z vyvěšování vlajek udělali zlaté tele, to pochopitelně dráždí a za návrat vlajky se přimlouvá také odcházející ministr Dozimetru, Vít Rakušan. Nikoho přitom neuklidňuje ani fakt, že na novou expozici byly artefakty vypůjčeny z Tchaj-wanu (to je takový ten ostrov v jihovýchodní Asii, o kterém sice málokdo ví, kde leží, ale zato byl velmi v módě ještě před Ukrajinou).

Lepší lidé na sítích vykřikují hesla o tom, jak „ukrajinská vlajka na budovu muzea patří“ a spolek Kaputin svolává demonstraci, aby se vlajka vrátila. Za jejím odstraněním vidí samozřejmě temné rejdy Putinových agentů či nastupující vlády – i když v očích fangličkářů a Kaputinovců je to asi totéž.

Máváním vlajkou k lepším zítřkům!

Uvažování těchto lidí je vlastně komické. Oni opravdu přijali premisu, že máváním praporem (tu Tibetu, tu Ukrajiny) něčemu reálně pomohou nebo tím zasadí zdrcující úder nějakému diktátorovi. Žijí v obskurním myšlenkovém konstruktu, že když Putin uvidí ukrajinské symboly na budovách v Praze, půjde si hned ze zoufalství podřezat zápěstí. A pokud vlajky budou vlát, má to Rusko nadobro sečtené a vítězství je naše.

Kdyby se touto „logikou“ řídily děti, dalo by se tomu zasmát. Pokud se ale dospělý člověk utápí v chiméře, že válečné konflikty rozhoduje mávání vlajkou, měl by dotyčný strávit podzim svého života pod laskavým dohledem statného ošetřovatele. Všechny tyhle trapné bitvy „lepšolidí“, při nichž se varovně hrozí pěstičkou a přeslazený morální kýč stříká jako vodotrysk, nemají ve skutečnosti žádný efekt.

Celé je to dobré jen k tomu, aby ze sebe měli ještě lepší pocit, a to navzdory faktu, že jejich „úsilí“ je Ukrajincům v reálu platné jak mrtvému zimník. Není to nic víc než póza. Póza stejně hloupá a bezcenná, jako je hloupé a bezcenné celé tohle okázalé válečné hrdinství zpoza klávesnice. Buďme rádi, že se věci vrací postupně do normálu a že tomuhle nanicovatému pozérství už (snad) konečně odzvonilo!

Čtěte také:
Končí vláda krysařů? Aneb o české vlajce na koncertě Michala Davida
Selhání zdravého rozumu aneb 100 důvodů, proč odmítat nápravu poměrů
Na Staromáku se skotačilo na podporu Ukrajiny