Smutné hokejové Vánoce roku osmačtyřicátého

Rok 1948 začal hokejově nadějně, reprezentace pod vedením slovensko-kanadského trenéra Micka Buckny a slovenského doyena týmu Ladislava Trojáka vybojovala ve Sv. Mořici stříbrné olympijské medaile a poprvé v historii odešla z ledu nepřekonatelnými Kanaďany neporažena. Končil však smutně. Po utkání v Paříži v neděli 7. listopadu hlavní část výpravy odletěla k mezistátnímu utkání s Anglií bez šestice hráčů, kteří neměli včas vybavená víza, a museli na druhý den použít náhradní spoj.

Události následujících hodin jsou známé: Beechcraft, řízený zkušeným válečným pilotem René de Narbonne, odstartoval za velice nepříznivých povětrnostních podmínek a do husté mlhy, před začátkem utkání do Londýna nedorazil. Mužstvo se šesti spoluhráčů ve Wembley Aréně nedočkalo, přesto se hrálo. Domácí sportovně nevyužili situace, počtem hráčů se přizpůsobili. Pouze osmičlenný tým, v němž byli mistři světa Modrý, V. Zábrodský, Sláma, Roziňák a Konopásek, i mladí stříbrní olympionici O. Zábrodský, A. Bubník a Kobranov, nakonec s domácími profesionály doslova vyválčil vítězství 5:3. Zbytek britského turné byl zrušen, mužstvo se urychleně vrátilo do Prahy. Znovu letadlem, a opět v husté mlze. To už ale s kamarády nebyli ztracení úřadující mistři světa Ladislav Troják, Vilibald Šťovík, Karel Stibor, Miloslav Pokorný, Zdeněk Jarkovský a nováček týmu Zdeněk Švarc.

Cestou za otcovou památkou

Uplynulo dlouhých pětašedesát let. Sedím v holešovickém Parkhotelu na kávě s Augustinem ´Gustou´ Bubníkem a našim vzácným hostem, americkou občankou Janou Alexander Trojákovou. Oni vzpomínají a já hlavně se zapnutým magnetofonem poslouchám. Paní Jana přiletěla z Prescottu v Arizoně do vlasti vůbec poprvé po emigraci, s mezipřistáním v rodném městě na cestě do Košic připomenout si otce v tamní Síni slávy slovenského hokeje.

„Do prvního týmu LTC jsem přišel hned po válce z dorostu jako osmnáctileté ucho. Trojáček, jak jsme mu všichni říkali, se mě hned jako nejzkušenější ujal. Dohlížel na mě, slíbil to rodičům. Byl vlastně mým druhým otcem. Bohužel z toho pro mě vyplynul i jeden přesmutný úkol,“ začal bývalý mistr světa. A paní Jana navázala: „Měla jsem šest roků, když u našich dveří zazvonil Gustík se smutnou zprávou, že letadlo s tátou a ostatními se při letu do Londýna ztratilo. Byla jsem moc smutná, tátu jsem si nikdy neužila, byl stále v práci nebo na hokejových cestách. Ani jsem ho nikdy neviděla hrát, děti tenkrát na hokejové zápasy nebrali.“

Dny plné smutku a šikanování

Jako by samotná tragédie nestačila, nešťastné rodiny postihly další nepříjemnosti: rozšířily se fámy, že letadlo se ve skutečnosti nezřítilo, havárie byla fingovaná a hráči údajně emigrovali. „Doneslo se nám, že otec odešel do Kanady za kamarádem Matějem Bucknou, spoluhráčem a trenérem, nebo že snad hraje někde ve Švýcarsku, ale nic z toho se nepotvrdilo. Měli jsme tehdy tolik smutné Vánoce…“

To už mezitím státní bezpečnost pracovala na plné obrátky. Rodinní příslušníci šli z výslechu na výslech, po jednom dostala paní Lea Trojáková srdeční záchvat. Následovala nejrůznější sledování. „Každý den, když mě maminka vodila do školy, stálo u našeho domu policejní auto. Ulice se k nám chovala nepřátelsky. Došlo to až k tak absurdní situaci, že jsme se s našimi hlídači pokaždé přátelsky zdravili, ti k nám byli milejší…“

Ještě horší byly nekončící perzekuce. Paní Trojáková sehnala práci jenom jako uklízečka, později se musela s dcerou vystěhovat z Prahy, prodat všechny hokejové medaile a poháry. A dcera si navíc jako malá dívenka odnesla do života bolavou vzpomínku na ředitele školy, který ji před spolužáky označil za dceru emigranta a zrádce, a udeřil do obličeje.

Gusta Bubník vzpomínání uzavřel: „Teprve půl roku po neštěstí, když Francouzi oficiálně potvrdili smrt pilota a jeho vdově vyplatili životní pojistku, obrátily i naše úřady, přestaly mluvit o emigraci a uznaly, že šlo o letecké neštěstí…“

Částečné rehabilitace se šestice obětí dočkala až po dvaceti letech, když hráči obdrželi in memoriam tituly zasloužilých mistrů sportu. Češi mají navždy čestné místo v Síni slávy českého hokeje, Ladislav Troják byl do slovenské uveden v listopadu 2002, ještě rok před příletem paní Jany. Ocenění za něj tehdy symbolicky přebíral právě jeho ´hokejový syn´ Bubník. Deset let poté přijali prvního slovenského mistra světa i do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace.

Čtěte také:
Muž jedné tváře a mnoha kopacích technik
Zpráva o jednom pokusu o dialog
Poslední půlrok před 17. listopadem 1989 očima pamětníka