Stát nakoupil čerpací stanice. Těžko se to vysvětluje, protože to nedává smysl. Může za tím být něco úplně špatného?

Pokud by tuto částku stát vydal jen za čerpací stanice, bylo by to drahé. Nicméně stát bez hlubší specifikace prohlašuje, že v pozadí je ještě mnoho dalších položek. Takže bez hlubší znalosti nemůže nikdo zvenčí věc správně nacenit.

Je zajímavé, že konkurence na trhu tvrdí, že pokud majitel čerpacích stanic prodal společnost za 4,5 miliardy, tak ji prodal dobře. Majitel jiných „benzinek“ se v odhadu ceny asi vyzná lépe než lidé bez detailní znalosti specifik čerpacích stanic. Jinými slovy, stát asi nakoupil draze, což nás jako daňové poplatníky nemůže těšit.

Stát ale tvrdí, že se mu investice vrátí za 8,4 roku. Bohužel to nemáme možnost ověřit, ale pokud by to byla informace pravdivá, tak to není špatné. Není to žádný zázrak, ani žádný propadák. Myslím si však, že komerční investor by chtěl návratnost do sedmi let.

Problémem čerpacích stanic Robin Oil ale je, že už v minulosti je chtěla koupit maďarská společnost MOL. Ta ovšem prohlásila, že je třeba stanice rekonstruovat, což by vyšlo až na dvě a půl miliardy, a proto je nekoupila. Jinými slovy, pokud bude nutné do společnosti ještě nalít další dvě miliardy, přestává to dávat ekonomický smysl a návratnost určitě nebude osm let.

Když chceme přejít na elektroauta, proč strategicky kupujeme čerpací stanice? Někde je chyba

Z mého pohledu je tento nákup postaven na hlavu. Nechápu, jak může stát zároveň dotovat elektromobilitu, nutit prodejce, aby za pár let přestali prodávat auta se spalovacími motory a zároveň s tím koupit čerpací stanice nutné k provozu těch opovrhovaných spalovacích motorů. To je jako začít redukční dietu tím, že půjdete do cukrárny, což je přece nesmysl.

Ukazuje to, že nákup čerpacích stanic nevychází z nějaké strategie či plánu, ale byl to spíš náhlý nápad někoho, komu to zrovna přišlo dobré. Proč to někomu tak přišlo? Nebylo to tím, že byla cena vysoká a mohl se na tom někdo přiživit? Nevíme, ale je to divné.

Zajímavé je, že někteří politici tvrdí, že věc nebyla ani projednaná vládou. To vypadá jak nějaká soukromá akce. Podle mě by se taková věc měla prověřit, a hlavně by o ní měla být veřejnost detailně informována, ne jako dnes, kdy můžeme jen spekulovat.

Posílením státu z pěti na sedm procent trhu se nic nemění

Od některých politiků slyšíme, že v pozadí rozhodnutí stojí strategie soběstačnosti. Dvě největší sítě čerpacích stanic totiž patří okolním státům, takže je riziko, že v případě nedostatku paliv, budou firmy prodávat paliva ve svých zemích, a ne u nás.

Nevím. Mně to přijde přitažené za vlasy. Zaprvé navýšení podílu státu na tržním podílu z pěti na sedm procent je jako nic. To žádnou soběstačnost neřeší. Navíc v případě krize by nebyl problém v prodejcích, ale v zásobách ropy a paliv, které má stát v rezervách. Strategické se mi proto zdá investovat do rezerv, nikoli do čerpacích stanic. Argument strategie mi tedy přijde slušně řečeno naivní.

Stát to udělá jako vždy. Myslí to dobře a dopadne to špatně

Zajímavé je, že stát zatím plánuje držet dvě své značky Robin Oil a EuroOil oddělené. Základní ekonomická poučka o úsporách z rozsahu však říká, že to není moudré. Rozumné je firmy spojit do jedné značky. Hned v prvních dnech vlastnictví tedy vidíme rozhodnutí, které asi mnozí experti vyhodnotí jako špatné.

Sečteno a podtrženo, mám pocit, že se vracíme do osmdesátých let. Tehdy bylo také všechno státní. V devadesátých letech jsme pracovali se zkušeností, že stát není dobrý vlastník podniků, protože je neumí řídit a toto teď opouštíme.

Managmenty společností budou ovládat akcionáři, tedy státní úředníci se správnou stranickou příslušností, kteří nikdy nepodnikali a businessu nerozumí. Socialismus se nám tak bohužel oklikou vrací. Toto jsme tu už měli. Nemůžeme proto čekat ani růst a ani bohatnutí společnosti.

Autor je hlavní ekonom investiční společnosti CFG