Strach z války

Obavy Čechů o živobytí a střechu nad hlavou začíná vytěsňovat strach o holý život. Bojíme se války, o které tak horlivě řeční ti, kdo nás mají chránit, píše v komentáři pro Deník TO Max Špaček.

Každý se něčeho bojí. Z Čechů, Moravanů a Slezanů ničeho se nebál pouze Honza Nebojsa. S jedním umrlcem si vyměnil košili, druhého zfackoval a ještě přišel ke kádi peněz. Všichni ostatní se něčeho boji. Například, že je za „dezolátsví“ vyhodí z práce a nebudou mít z čeho žít. Tedy, když budou demonstroval proti vládě. Alespoň tak to vidí Josef Středula znovuzvolený do čela odborů .

Dezolát je smrdutý vandrák, který přespává na skládce za městem, na všechno kašle a věří, že země je placatá. Akademický slovník současné češtiny ho vystihuje jedním slovem –  ztroskotanec.

Pokud jde o původ slova dezolát, jazykozpytci se domnívají, že může být odvozeno z anglického výrazu desolate, čili opuštěný nebo skleslý a rovněž tak trochu od pojmu dezinformace.

Tak či tak statistika hrůzu pracujících z nařčení z „dezolátsví“ tak docela nepotvrzuje. Podle posledního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) ve veřejnosti teď právě vládne strach z války. Má jej 43 procent z těch, kterých se na to zeptali. Otázka ohledně obav, že bude dotázaný autoritami označen za lúzra nakaženého dezinformacemi, však nepadla. Pouze dotaz na strach ze zhoršení životní úrovně, a ten cítí „jen“16 procent respondentů.

Považte, že podle šetření CVVM před devatenácti lety, v době, kdy česká ekonomika rostla a státní rozpočet byl v dobré kondici, bálo se ztráty zaměstnání čili poklesu životní úrovně, nedostatku financí a chudoby, kolem 33 procent lidí.

Rozdíl je v tom, že tehdy jsme „nebyli ve válce“ a nebylo možné z ní mít strach. Vláda „nečelila riziku vojenské agrese“ a nesouhlas s jejím vládnutím sotva mohl být považován za snahu oslabit ji ve prospěch nepřítele. Tudíž nebylo možné kritika vlády nazvat dezolátem a vykázat ho tam, kam patří.

To je od pradávna vyzkoušený recept pro panovníky v úzkých. Označ zlo, vstup do boje proti němu a své odpůrce nazvi jeho podporovateli nebo alespoň nevzdělanými hlupáky, kteří zlu neumí čelit.

Tím pádem odborový předák Středula asi přeci jen něco správně postřehl. Zlo bylo pojmenováno. Je jím hrozba války. Lidé v existenci válečného nebezpečí uvěřili a mají z něj strach. Natolik, že potlačil jejich jinak běžné a setrvalé existenční obavy. Možná i tuší, jak soudí pan Středula, že remcat nebo stávkovat proti vládě, která zápasí s oficiálně uznaným zlem, by mohlo být nazváno téměř diverzí a náležitě potrestáno.  

Takovou náladu ve společnosti naše elity nastolily. Odbory by však mohlo brzy napadnout, že hodnoty sdílené elitami lze hlasem většiny „obyčejných“ lidí docela účinně zpochybnit. To je také historicky ověřená praxe.