Ten zpropadený srpen…

Tak jsme tu včera měli zase po roce 21. srpen. Datum, které pravidelně vyvolává mrtvičné záchvaty mainstreamových novinářů, tím více, že ještě stále trvá ruská vojenská aktivita na Ukrajině. Jak se to datum osmašedesátého roku hodí na lacinou analogii! Proto je vždy lepší si protřít oči, chvíli se zamyslet a zopakovat si fakta.

V roce 1968 došlo k traumatickému otřesu celého tehdejšího komunistického bloku. Sovětským svazem vedená Varšavská smlouva se vložila do vnitrostátních a vnitrostranických událostí v Československu a prosadila si svůj geopolitický zájem. Podotkněme, že za mlčenlivého souhlasu USA – začínalo období détente. Amerika neměla rozhodně zájem na tom, aby se prohloubila komunikační propast mezi ní a Sovětským svazem.

Čeští komunisté, kteří prohráli svůj boj o moc s prosovětsky orientovanou skupinou téže strany, tak kladli veškerou vinu za svou prohru na Moskvu. A tato filozofie – podpořená každodenní praxí, přítomností sovětských vojsk na našem území a čím dál větším rozporem mezi vůlí politického vedení a míněním většiny obyvatelstva – přežila do dnešních časů.

Nabyla podoby velmi časté apriorní nedůvěry vůči všemu, co přichází z dnešního Ruska, a to navzdory tomu, že svět se od té době bezprecedentně proměnil, hranice západu a východu přestala být jediná důležitá, podobně kruciální je hranice bohatého severu a chudého jihu. Připočtěme k tomu růst zemí BRICS, a jsme rázem v dokonale jiném světě, než byl ten v roce 1968.

Rusko je nepominutelný fenomén a dnešní bubnování do nové studené (natož horké) války mezi ním a euroatlantickým společenstvím je trestuhodně nezodpovědné. Přesto se to děje čím dál intenzivněji, jak v rovině politické, tak mediální. Zejména mainstreamová média, inspirovaná myšlenkami dávno překonaného (a vlastně vždy tak trochu iluzorního) Pražského jara, se chovají podle principu sněhové koule.

Naše pravda…

Dochází k ustavičnému opakování a multiplikaci informací a sdělení, vzájemnému ujišťování se ve společných „pravdách“. Funguje spirála mlčení, jedna z nejčastějších manipulačních technik – když si myslíš něco jiného než my většinoví, vyloučíme tě ze svých řad. To je ovšem stará komunistická parola: kdo nejde s námi, jde proti nám.

Ikonou tohoto proudu byl – a dosud v symbolické rovině je – Václav Havel. Reprezentuje symbolický étos „osmašedesátého“, je nedotknutelnou modlou. Mnozí čeští intelektuálové, k nimž se i většina novinářů z liberálních médií ráda počítá, tak odkazem Václava Havla – či poukazem na to, co sami vydávají za skutečný odkaz Václava Havla – stále operují. I proto je veřejný prostor stále plněn lidmi z Havlova okolí. Ale to jen na okraj.

Co je navíc zajímavé, je to, že majitelé a provozovatelé médií namnoze rezignovali na tržní princip. Přestali se zajímat – přesněji: připustili, aby novináři v těchto médiích zaměstnaní ignorovali, jaký je zájem veřejnosti, co veřejnost chce a potřebuje, čím žije, jak si buduje své hodnotové normy a v co případně věří.

Tím se média (především ta mainstreamová) dostávají do fatální izolace. Na sklonku minulého režimu se říkalo: Československá televize lže, jako když Rudé právo tiskne. O mnoho let později jsem slyšel obdobnou průpovídku: Česká televize lže, jako když Mladá fronta tiskne. Ale ani ta už není tak výstižná, jako když Mladou frontu nahradíte serverem Forum 24, tam je to ukázkové.

Svobodná výměna informací a názorů

Čas od času se vydavatelé periodických tiskovin zamýšlejí, proč klesá jejich prodaný náklad meziročně v průměru o 10 procent. Vyčítají to internetu. Internet ale tuto tendenci nespustil, ten jen dodal nenasycenému čtenáři chtivému informací náhradní zdroj. A čtenář zjistil, že – alespoň zatím – je internet platforma dostatečně široká, a tím i dostatečně pluralitní a dosud úplně nezglajchšaltovaná jediným povoleným názorem na cokoliv, jako ona mainstreamová média, že tam lze dosud najít svobodnou výměnu informací a názorů.

Čtenář i divák totiž, ať se to našim bohorovným novinářům líbí, či nikoliv, stále ještě volí svobodu před diktátem. Však také se snaží EU i naše poslušná vrchnost tomuto trendu naklást co nejvíce klacků pod nohy. Kaskády nových účelových legislativních opatření a návrhů k „umravnění“ nežádoucích názorů ve veřejném prostoru vede ovšem k cenzuře, kam jinam.

Mohli bychom naivně předpokládat, že média uvítají svobodnou výměnu názorů, třeba i na ten srpen 1968, protože jen tak se můžeme zase o kousek přiblížit historické pravdě. Zdá se však, že je většinový názor našich novinářů na toto a mnohá jiná témata spíše opačný. A to na celé škále – od nepochopení až k totálnímu znevážení. Jiná známá průpovídka říká, že to nejhorší na demokracii jsou voliči. Soudě podle našich mainstreamových médií se zdá, že jsou přesvědčena, že to nejhorší na svobodě tisku jsou čtenáři a diváci, a to nejhorší na svobodě slova je to, že ji mohou užívat všichni, ne jen ti vyvolení, například novináři.

Suma sumárum, na události časů minulých nemá smysl dívat se prizmatem domnělých či skutečných traumat současných. Má smysl je studovat a učit se z nich. Jinak jsme, opět dle známé paroly, odsouzeni si tu minulost zopakovat. A to by snad nechtěli ani ti novináři.

Čtěte také:
Kilometry okupovanou Prahou
Rok 1968 a dnes: O svobodu přicházíme i bez cizích tanků
Plukovník Foltýn zahájí 21. srpna očistnou operaci našich myslí