Tichý muž v neónové mlze

Ano, v centru Prahy se Petr Fiala, muž, který si spletl politiku s univerzitním seminářem, postavil před mikrofony a spustil kampaň. Kampaň pro koalici, která už dávno není koalicí, ale politickým hospicem se světelnou terapií.

Nechyběla samozřejmě symbolika: podpis smlouvy, nový vizuál, nové barvy. Jako by si jejich marketéři řekli: Zkusme to tentokrát jako techno v Kostelci nad Orlicí. A tak zatímco společnost křečovitě balancuje na hraně frustrace, inflace a exekuce, vládní strany se svlékají do neónového negližé a vyzývavě pózují voličům, kteří už dávno zhasli světlo a odešli z místnosti.

„Nejsme supermani,“ začal Fiala skromně. Ano, není Superman. Není ani Clark Kent. Fiala je cosi mezi bezbarvým apologetem, ministrem úklidu a vypravěčem příběhů o tom, jak je vlastně všechno v pořádku – pokud se dobře podíváte, sešijete statistiky a poslechnete si jeho klidný hlas, který má sílu ředěného čaje a rytmus audioknihy čtené v moravském muzeu.

Zatímco Fiala pronášel větu o tom, že stojí na správné straně, nebylo jasné, jestli mluví o politice, nebo o frontě na kuřecí stripsy. Hranice mezi PR kampaní a reklamou na fast food se v tu chvíli rozplynula jako smysl státních reforem v jeho vlastních slovech. Jeho pravice už není pravicí – je to znavený pantomimický výjev člověka, který kdysi věřil, že na pravici po něm zbude alespoň zeď. Dnes by rád alespoň sádrokarton.

Značka SPOLU? To je dnes jako sledovat tři přeživší cestující Titaniku, jak si mezi sebou přehazují kapitánskou čepici, zatímco loď je dávno pod hladinou. Vše, co drží tuhle partu pohromadě, je strach z nebytí. Ne ideje. Ne program. Jen zábradlí moci a mocenských dohod o tom, kdo bude lídr v Ústí a kdo v Kroměříži.

Každý důchodce přitom ví, kolik stála vejce před rokem. A každý volič ví, že Fiala je muž, který nikdy nic neřekne dřív, než je pozdě.

Morální vydírání národa

SPOLU není víc než heslo na obalu, uvnitř kterého zůstalo ticho. A Petr Fiala? Ten zřejmě věří, že právě ticho je odpovědí. Jenže v tichu se lidé nevracejí. V tichu se odchází. A když ticho přestane zabírat, přijde výkřik. Výkřik zoufalce, který už nemá co nabídnout – kromě binární apokalypsy.

V rozhovoru pro Financial Times premiér vyřkl větu, která si žádá památník: „Babiš pomáhá Putinovi.“ Ne analýza. Ne náznak. Ne varování. Přímý, razantní výrok, který má nahradit debatu, program i důvěru.

Tímto výrokem Fiala nejenže zrušil zbytek nuance v české politice, ale zároveň naplnil proroctví Václava Klause: že jedinou strategií vlády bude morální vydírání národa. Kampaň ve stylu: Buď Fiala, nebo Putin. Buď zelený obal a meruňkové nic, nebo ruský tank v Mikulově. Pseudologika ve službách ztraceného vedení.

Ve jménu geopolitického kýče se tu přepisují dějiny, vymazávají se pochybení, a co hůř – rozkládá se zbytek politické kultury. Vláda, která slibovala dialog, spoléhá na megafon. Premiér, který měl být profesorem reality, se stal řečníkem hologramu. A opozice? Ta není protivníkem, ale rovnou agentem nepřítele.

Možná Fiala ví, že pravda dnes nezvítězí. Ale doufá, že v dost hustém tichu už se nikdo neodváží zeptat.

Čtěte také:
Služebník lidu Fiala nelže! Je totiž pravda denní, a pak pravda noční…
Fiala dělal ramena před americkými novináři
Fiala zazářil na Primě. Vybíráme nejlepší momenty