Tohle už není můj listopad…

Je 17. listopadu 1989. Do Plzně se začínají dostávat informace, že to konečně “prasklo”. Na Národní v Praze jsou biti studenti policií. Prý už je dokonce jeden mrtvý....

Tak jako tisíce dalších, kteří v následujících dnech vyrazili na náměstí, stejně jako ty tisíce, které podpořily generální stávky a také se vypravily na náměstí s trikolórami, my všichni jsme věřili, že komunistická nadvláda skončila. Že skončila vláda jedné strany. Že se podaří svrhnout tolik nenáviděný systém šikany, šmírování, kádrování, posudků a rozhodování nikoli podle schopností, ale rudé legitimace.

Vzpomínám si, jak můj otec, bývalý skaut, a matka, učitelka vyhozená kvůli “nesprávným názorům na úlohu strany ve šťastném soudružském soužití a budování socialismu”, oba hlasití odpůrci okupace v roce 1968, jeli vlakem na Železnou Rudu, aby byli svědky stříhání drátů na společné hranici se Spolkovou republikou Německo. Jak se vraceli jako vyměnění, s úsměvy na tvářích a slzami radosti v očích… Tolik ta doba voněla léta očekávanou změnou…

Jak jsme se těšili, že opustíme zpropadené RVHP, které určuje co se smí nebo nesmí kde vyrábět. Jak jsme se těšili, že Rudá armáda vypadne z mojí země a ukončí tu svoji “dočasnou přítomnost”.

Ovšem dnes, 17. listopadu 2024, to už není “můj listopad”.

Proč? Po 35 letech vnímám, že se totalita vrací. Kamery vás sledují bezmála na každé křižovatce. Pro vaše dobro. Kouřit v hospodě nesmíte. Pro vaše dobro. Kritický příspěvek na síti vám smažou a zablokují účet, nebo vás opět pošlou do lochu. Pro vaše dobro. Pokud dítě omluvíte ze školy, protože se vám nelíbí výuka propagující levičácké úchylky, pošlou na vás sociálku. Pro vaše dobro.

Vysokoškolské tituly se získávají za práce jako “Genderové stereotypy v pohádkách o Červené Karkulce”. Učitelé jsou vyhazováni ze školy jen proto, že neoslovili někoho správným třetím, čtvrtým, pátým, desátým pohlavím. Strhávají se sochy historických postav. Zakazují vám okurky s nesprávným zaoblením. Zakazují vám žárovky. Zakazují vám pronajmout vlastní nemovitost, komu vy chcete. Zakazují vám topit, čím chcete, nebo tím, na co ještě máte. Zakazují vám chránit vlastní hranice. Přikazují vám, co a kolik smíte pěstovat na svém území. Přikazují vám, komu smíte dát kus ze své zabijačky. Pro vaše dobro!

Nesvoboda z Bruselu

A co je pro mne nejsmutnější? Nejvíce nesvobody přichází z toho „Západu“. Přichází v podobě směrnic, nařízení a omezení z Bruselské EU, nového Eurosojuzu. Ochotně a mnohdy ještě v papežštější podobě prosazované naší vlastní vládou, resp. vládami, které tu od našeho vstupu do Evropské unie byly.

Jako jedna z nejabsurdnějších podob této doby, ukradeného listopadu a ukradených nadějí je fakt, že se znovu cenzuruje. Vládní komunikátor nazývá odpůrce režimu rovnou sviněmi. Další, do nebe volající, absurdita je, že nejvyšší prokurátor je bývalý komunista a vojenský prokurátor ČSLA, který posílal do lochu odpírače vojenské služby, a nakonec, že věnec k památníku při výročí 17. listopadu 1989 bude pokládat kovaný komunista, vojenský rozvědčík ČSLA se svou manželkou, bývalou vojenskou politručkou. A v neposlední řadě absurdit nové doby je skutečnost, že byla znovu podepsána smlouva o pobytu cizí armády na našem území; možná zase na jeden furt.

To fakt nevymyslíš.

Proto to dnes už není “můj listopad”! Zůstanu doma. Nechci svojí přítomností na frašce na Národní přispět k legitimizaci tohoto současného stavu.