Tož Nerudo, kam nyní s ní?

Ilustrační foto. Zdroj: Profimedia

Vzpomínáte třeba (myslím ze školy), jak si tenkrát nevěděl rady, co s ní? S tou svou starou oleželou matrací? Jak s ní křižoval Malou Stranou tam někde mezi sněmovnou a senátem, a nemohl ji za Boha udat? Jak během té štrapáce ještě stačil panu Vorlovi pochválit nakouřenou pěnovku a doktoru Kazisvětovi prásknout, že měkkosrdcatá paní Ruska přivedla žebráka na mizinu? Což se později také rozhodl operativně zapracovat do Malostranských povídek.

Ale abych věci uvedl na pravou míru a naši českou literaturu milující školní mládež neuvedl v omyl, je třeba upřesnit rod objektu této úklidové akce: nešlo totiž o ni, matraci tenkrát ještě bez paměti, ale o něj, obyčejný, již řádně vyexploatovaný vyrajtovaný mírně zatuchlý slamník. Podobný, jaký jsme si za účelem zachování minimálního lágrového pohodlí a základní hygieny vlastnoručně přecpávali tenkrát na vojně u tankánů v Milovicích.

Na koho to naše slovo padne

Uplynulo století a kousek, a starý problém je tu znovu. Tož Nerudo naší současnosti, kam s ní nynčko? S tou tvou mladou starou? Taky ji uklidit v básníkových stopách kdesi na Malé Straně? Třeba v Parlamentu či snad Senátu? Ale nebylo by to po tom všem starání trochu málo, Antone Pavloviči? (Čechove, to je jeden z těch dočasně zakázanejch Russáků.) Vždyť malý ten, kdo má jen malý cíl! (To je pro změnu zatím ještě povolenej jeden Čech – Svatopluk Čech.)

Ponořme se však do současné atmosféry blížících se eurounijních voleb, kdy již byly uzavřeny soupisky. Kdy vyšlo na světlo denní, že v naplnění svých eurounijních snů a nadějí doufá údajně až 700 zájemců/kyň. Což ovšem mnohonásobně přesahuje bruselskou vrchností Česku přidělených 21 slušně honorovaných parlamentních sicplaců.

Představuji si, jak teď nervózně posedávají v Senátu či Parlamentu, ve svých stranických sekretariátech a všelikých uskupeních (Petr Žantovský nabízí souhrnný termín ´naše česká politická louže´), a žádostivě s nadějí vzhlížejí k nebeské modři unijní vlajky poseté dvanácti třpytícími se hvězdami.

Na nás teď bude nakladeno, abychom v této zcela zásadní věci, odpovědně, a přitom zcela zadarmo, rozhodli. Vybrali z nesourodé roztoužené masy oněch pár většinou celospolečensky neznámých, či spíše notoricky známých jednotlivců, kteří se poté budou ochotně za nás rvát pro dobro Evropské unie, a ani dojíždění do Bruselu jim při tom snažení nebude tolik překážet.

Máš-li něco na duši, svěř se tetě Danuši

Marně jsem si však takovou nabuzenou množinu nedočkavců představoval, až mně otevřel oči opět starý dobrý básník, tentokrát v Písních kosmických. Krátký úryvek jsem si dovolil drze zaktualizovat jednou drobnou úpravou:

Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim Vondra zkušený,
otvíral tvrdé lebi.

Jen bychom rády věděly,
vrch hlavy poulí zraky,
jsou-li tam tvoři jako my,
jsou-li tam žáby taky!

To víte, že jsou! Tam už je naplacírováno podobné slizké havěti… A tak se možná skrzevá volby naplní i společnost obtěžující nekončící starost jednoho Nerudy současnosti, pokud se tedy podaří zdárně a ke spokojenosti celé jeho rodiny plus všech Rakušanovců vyřešit tu zásadní nerudovskou otázku „Kam s ní?“

Ale abych ještě závěrem rozlil trochu čistého vína, té blonďaté paní bych se přece jen rád zastal. Není totiž pravda, co nepřejícníci o paní Danuši (neboť o ní je celou tu dobu řeč, pokud jste to nepostřehli) závistivě trousí, že by o sobě někdy řekla, že je mladá, krásná a chytrá. Řekla jenom skromně, že je mladá a pohledná, a to je přece sakramentský rozdíl. Vždyť právě proto se pořádají soutěže krásy a ne pouhé pohlednosti. A netvrdila o sobě rovněž, že by byla nějaká bůhvíjak chytrá. Na to je přece ještě mladá.

Závěrem popřejme našim zvoleným vyvoleným šťastnou cestu richtung EU a do kroku přidejme ještě jednu jemně aktualizovanou doušku onoho ryze českého nerudovského optimismu:

My přijdem blíž,
my přijdem blíž,
my Bruselu dožijem,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijem!

Amen.

Čtěte také: Neurážejte krávy, paní ministryně