Také jste si všimli, jak málo je proces „dekarbonizace“ odolný vůči jakékoliv neočekávané situaci? Naposledy se to v celé nahotě ukázalo po vypuknutí války USA a Izraele proti Íránu.
Tedy konkrétně v důsledku blokády Hormuzského průlivu, kterým proplouvají lodě přepravující zákazníkům ropu a zemní plyn vytěžené v oblasti Perského zálivu. A není jich zrovna málo. Což logicky vyvolalo jednak akutní nedostatek těchto surovin a následný prudký růst jejich cen. A jednak obavy z toho, co se bude dít, pokud se konflikt protáhne. Naštěstí se po vyhlášení příměří zdá, že by tyto obavy nemusely být naplněny.
Blokáda jako test systému
Tato krize tak mimo jiné opět naplno odhalila nesmyslnost unijní energetické politiky ordinované evropskou vrchností. V okamžicích nejistoty ohledně toho, zda budou k dispozici potřebné energetické suroviny (tedy zemní plyn, kterému byla přisouzena úloha přechodně „přijatelného“ paliva namísto „špinavého“ uhlí), se totiž v plné nahotě ukazuje, že založit proces „dekarbonizace“ na něčem, nad čím má EU pramalou moc, bylo značně nezodpovědné a naivní.
Tváří v tvář realitě se tak tento koncept sesypal jako domeček z karet. On totiž ohrožuje energetickou bezpečnost jednotlivých členských států EU, protože nelze energetickou politiku založit na získávání strategických surovin z politicky „nestabilních“ oblastí. Některé členské státy tak začaly hovořit nahlas o větším využívání uhlí. Konkrétně se jedná o Itálii, která uvažuje o tom, že své uhelné elektrárny nechá v provozu i po roce 2038, na kdy bylo plánováno jejich uzavření. A uhlí přichází na milost překvapivě i v Německu, které bylo vždy považováno za premianta v „dekarbonizaci“. Evidentně ho začíná dobíhat realita a začíná tak procitat ze svého „zeleného snu“.
I ve světle těchto událostí se ukazuje, jak nesmyslné bylo stanovení termínu odchodu od uhlí u nás na rok 2033, jak o tom rozhodla ještě vláda Petra Fialy (ODS). Obzvláště za situace, kdy za něj nemáme adekvátní náhradu. Výstavba nových jaderných bloků v Dukovanech totiž ještě ani nezačala, a pokud vše půjde podle plánu, tak nebudou dodávat elektrickou energii dříve než v roce 2036. A to ještě ne v plném provozu, který je plánován až na rok 2038. Tedy pět let poté, co bychom měli podle zmiňovaného rozhodnutí vyrobit poslední kWh z uhlí. Do té doby bychom trpěli nedostatkem energie z vlastních zdrojů. Fialova vláda předpokládala, že to, co nám bude chybět, dovezeme. Ale zamyslela se, odkud, když kolem sebe budeme mít jen samé dovozce? Takhle tedy energetická bezpečnost rozhodně nevypadá…
Bez uhlí to zatím nepůjde
Rozhodnutí minulé vlády o konci uhlí v roce 2033 je třeba zkrátka zrušit. V tomto smyslu se ostatně vyjádřil i ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček. A žádný jiný termín bychom stanovovat neměli. Místo toho je třeba určit podmínky, za jakých bude odstavení uhelných elektráren možné. Tou nejdůležitější by přitom měla být schopnost zajistit plné pokrytí poptávky po elektrické energii z našich jiných řiditelných zdrojů. Tedy nikoliv z OZE, protože to jsou zdroje „občasné“, mající ke stabilitě a řiditelnosti asi tak daleko, jako veganský párek k šunkové klobáse.
Přesto se nás snaží zastánci „zelené politiky“ i za této situace přesvědčovat o tom, že potřebné úrovně energetické bezpečnosti dosáhneme právě sázkou na „obnovitelné“ zdroje energie. Kromě jejich „občasnosti“ však příliš nezmiňují ani fakt, že by nás to uvrhlo do závislosti na Číně, která je dominantním až téměř monopolním dodavatelem technologií a surovin potřebných k budování a provozování těchto zdrojů. Jinými slovy založení energetické koncepce na „obnovitelných“ zdrojích k energetické bezpečnosti nevede, ale zato spolehlivě způsobuje energetické ohrožení.
Za této situace je využívání uhlí jako energetické suroviny stále tím nejlepším řešením a proces „konce uhlí“ tím pádem právě skončil. Získáme tak čas na dobudování dalších jaderných bloků, které zajistí pokrytí naší poptávky po elektrické energii bez nutnosti být závislí na dovozu surovin a technologií ze zemí, které s námi zrovna moc nekamarádí.
Říká se tomu energetická bezpečnost…
Čtěte také:
Pochod pro život 2026: V sevření agresorů aneb Jako za mlada
Proč levicoví extremisté tolik nenávidí naši kulturu?
Pochod pro život. Nebo o život?
