Léta ostentativní militarizace pod taktovkou dosluhující vlády se s jejím odchodem mění v grotesku obav ze zapomnění. Marx měl pravdu, když říkal, že dějiny se opakují – jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Hledíme na derniéru špatných herců, v níž jeden z nejvypečenějších, ve volbách vlastními voliči vyselektovaný ministr financí Stanjura propadl frustraci snad víc než jeho dosavadní vládní a stranický guru. Úplně ztratil glanc, vypadl z konceptu.
Zkouší si klást neslýchané podmínky pro to, aby splnil svou zákonnou povinnost a předložil sněmovně státní rozpočet. Otřáslo to spoustou lidí. Náhle dokonce pověstně loajální moderátorka ČRo Barbora Tachecí kupodivu nějak zahlédla trhlinky v noblese fialovců…
Celá kabinetní skvadra a její klienti se předhánějí v bizarní iracionalitě. Jejich naštvanost, že občan přes veškerý nátlak, vyhrožování, zastrašování či sliby německých platů rozkopal bábovičky prebend, sinekur a snů o „světovém vůdcovstí“, nezná mezí. Po čtyřech bezúspěšných letech, po vládě pravého opaku slibované veřejné stability, rozpočtové odpovědnosti, nezvyšování daní nebo příkladné mravnosti zkoušejí do poslední chvíle potřít nepřítele. Zvítězit aspoň ve válce barev. Sami sebe vykreslují v nejrůžovějších odstínech, zatímco teprve se formující (!) pokračovatele apriorně očerňují tím nejsměšnějším způsobem.
Vlajkoválka
Součástí takové války proto nemůže nebýt válka vlajek. Vlajkoválka. Vlajka zde působí jako zbraň, jako výčitka, jako pokus o záchranu reputace. Vlajkovou lodí nedůstojného odcházení je aktuálně vlajkosláva. Přesněji vlajkohanba přetékající sebeklamem, jejíž záměr je vykolíkovat si na odstraněné ukrajinské zástavě zbytkové bitevní pole. Sugerovat zas a znovu onu nejfalešnější ze všech představ, že vyvěšením symbolu bojujeme za napadený Kyjev. Oživovat tak prostoduchý maloměšťácký dojem „bezbolestné solidarity“ s Ukrajinci – prostřednictvím trikolóry přidané například na facebookový profil…
Ozbrojený konflikt ve východní Evropě i politické třenice České republiky mají svůj dávno předvídatelný vývoj. Přestože se naši dosavadní mocipáni rovněž chtěli ve svých výnosných pozicích zabetonovat foltýnovským kopáním zákopů, neuspěli na celé frontové čáře. S prohrou se však dál neumějí smířit a vedou si nezrale svou „hodnotovou“ válku.
Přemýšlím závěrem, k jakému skutečnému měření sil v historii jejich sobeckou „bojovnost“ přiměřit. K bizarní středověké „vojně o vědro“? Nebo k Jaroslavem Haškem zmiňované „prasečí válce“ mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem? Ne, už to mám, nejlépe sedí kdysi i v Československu zfilmovaná – „válka volů“.
Čtěte také:
„Kauza“ ukrajinské vlajky: Částečná emancipace – a co bude dál?
Ukrajinské vlajky, hejbejte se! Aneb výkon místo fanglí
Kdo volí politické krysaře?
