Vánoční besídka mileniálů

Hlučné fukače úklidové čety tehdy nepoužívaly. V polovině listopadu přijel na bílém koni, někdy i do Prahy, svatý Martin. A na začátku prosince, kdy se silný srp měsíce zahnutý jako stříbrný pohár dotýká obzoru, nastal čas očekávání příchodu Spasitele. Advent, žel, lze dnes v Praze jen výjimečně zaslechnout. Čas tiché kontemplace je překryt obligátní  reklamou, vizuálně i akusticky agresivní až k branám předpeklí.

Mikuláš ztratil plášť

Na víceletém gymnáziu, více než stoletém, se žáků zmocňuje nadšení, vždyť zítra přijde Mikuláš. Když pak v doprovodu své podivné suity vstoupí do třídy primánů, myslete si, co chcete, ale jeho přítomnost probouzí širokou škálu emocí. Co když zrovna mne čert někam odvleče. A skutečně, Mikuláš se už ptá, kdo tu nejvíce zlobí. Vyděšený hříšník, provázen smíchem a křikem třídy, která ve vteřině napětí s úlevou vydechla, a zlobílek, nyní slavný svatý Dismas, se rovněž směje i křičí hrůzou. Za hrdinu je tu čert, obvykle nejpoutavější maska průvodu. Anděl s dívčí tváří se snad přimluví, ale možná kolem sebe jen rozhodí nějaké bonbony. 

Čertovská mládež se vrhá pod lavice sbírajíc v celofánu zabalené cukroví. Řev lokalizující mikulášský průvod se po chodbách přesouvá do dalších tříd. Všechen chaos vrcholí o přestávce, kdy se většina dětí táhne za průvodem. Svátek náhle evokuje antické saturnálie či středověký svátek bláznů. Svět se v takovém čase zcela obrátí. Učitelé jsou nyní víceméně v roli pozorovatelů, všeobecnou euforií prodchnutí žáci je často neberou ani na vědomí. A rozumní pedagogové se snaží „zábavu“ nenarušovat. 

Svatý Mikuláš a divinální síly nebe i podsvětí školu v toto sváteční dopoledne ovládají.  Chaos je kosmický princip (počátek), z neuspořádanosti, z neřádu vzniká řádem  uspořádaný svět. Aspoň jednou během roku se tu takřka všichni zúčastní slavnosti, v níž posvětí čas a nechají, byť nejspíš nevědomě, obnovit skutečný řád školy, v níž  třeba ubyde rutiny a nudy, aspoň na nějaký čas, než zase přijde Mikuláš a jeho božská suita.

Elektrizující napětí mikulášského svátku však v jakýchsi vlnách prostupuje prosincovou školou až k počátku vánočních prázdnin, poté gymnázium osiří, chodby ztmavnou, kdysi jen sníh na školním dvoře tiše zašuměl pod tlapkami obrovitého kocoura, jenž tu několik let číhal na poštolky. Ani ti ptáci – stali se částí mýtů gymnázia – tu již několik let nejsou, nějaká moudrá hlava radniční rozhodla o likvidaci jejich hnízda.

Školní besídka

Vrcholem na cestě k vánočním prázdninám je vánoční besídka, na gymnáziu zvána akademií, adjektivum zůstává beze změny, ačkoli vánoční motivy se tu, pokud si vzpomínám, objevují jen spíše náhodně. Zde škola za mnohé vděčí mimoškolní aktivitě svých žáků, zvláště pak ZUŠ. Vítáni jsou zejména muzikanti. Mladší děti, především dívky, horlivě a s nadšením zazpívají s doprovodem klavíru, někdo má v ruce zobcovou flétnu, a pak tu v písních zazní i vánoční dudlajdudlajdá. 

Horlivé učitelky, obvykle utajené režisérské talenty, secvičí nějaký dramatický kus, jenž se sice občas vymkne původně zamýšlenému žánru. A pak dnešní děti nejsou ve výuce jazyka, bohužel, příliš vedeny k recitaci a fixovat v paměti rozsáhlejší text je obvykle nad jejich síly. Ale kouzlo nechtěného je odměnou pro ty, kteří už by raději zamířili do školní jídelny na vánoční menu. 

Besídky (akademie) jsou tak jakýmsi slepencem víceméně zdařilých scének a hudebních produkcí. Vzpomínám na dva bratry, výborné klavíristy, kteří obohatili školní akademii fenomenálním provedením Liszta a Chopina. Chlapci spolu neustále soutěžili, od okamžiku, kdy vyskočili z tramvaje, závodili, kdo první doběhne do školní šatny. Soutěžili i v počtu udělených kázeňských opatření. Na akademii však oba zazářili, jejich hra poněkud unavené publikum probudila, posléze ohromila. Aniž by vystoupení mladých pianistů bylo posuzováno jako vzájemné klání, soutěžili bratři dál o imaginární palmu victoriae a servali se spolu na chodbě. 

Školní sbor

S nostalgií jsem vzpomínal na doby, kdy na škole působil studentský sbor vedený mladým Markem Ivanovičem. Studenti z posledních ročníků, kupodivu nejen dívky, ale i mládenci, zpívali pod jeho vedením báječně, a tak si Marko, děvčata na něm mohla oči nechat, dovolil nastudovat některé části z Rybovky a ve své vlastní minimalistické úpravě je zahrál na schodech mezi prvním a druhým patrem gymnázia. Mohl sice využít prostor auly, dnes pod dohledem památkářů renovované, avšak schodiště poskytlo mši nejen rezonanční akustiku evokující kostel, rovněž i jaksi neformální, docela veselou atmosféru. Příští školní rok již Marko na škole sbor nevedl, nebyly peníze na jeho gáži. V kabinetu tělocviku patrně chyběly peníze na tenisové míčky a napjatý školní rozpočet obě položky neufinancoval. Hudbymilovná paní ředitelka měla Vánoce spojeny především se songem Vánoce Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé. Nedokážu se zbavit pocitu, že křesťanské Vánoce se v textu chytlavé písně stávají povýtce pohodou rodinných svátků kolektivního obžerství. A Marko Ivanovič, ten je dnes významnou osobností hudebního života v republice. Je šéfdirigentem Janáčkovy opery v Brně.

Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu! V tercii tu sedí tři decentně zahalené  muslimky, buddhistka Vanda a pobledlý skaut z křesťanské rodiny. Tak jsou tu Vánoce, ty svátky zapomnění, nebo snad se Jan Burian v textu své písně mýlí? Jak vnímáte vánoční čas, nesměle pokládám otázku. Většina dětí mezitím pomalu strčila mobil do penálu. Úplně vzadu osamělý Grinch, jenž je tak zaujat hrou v mobilu, že přeslechl zvonění, se s pohrdlivým úsměvem položí na lavici. Obvykle v hodině usíná, protože „hraje“ značnou část noci a ve škole dospává. Jsa vyrušen, rozzlobí se, nebo jen tiše zírá. Obdařen experty několika silnými diagnózami, z nichž ADHD je nejhumánnější, je zatím ponechán svému osudu, odejit by mohl být nejdříve v kvintě. Muslimky mlčí, Kristus je sice velký prorok, ale ony znají většího. Vanda se pyšní svou buddhistickou rodinou z Vietnamu, Vánoce my nemáme, a tak je neslavíme, ale silvestra slavíme. Tatínek už má plnou bednu rachejtlí. 

Betlémské světlo a mimozemšťan

Bledý skaut se na Vánoce těší, prý bude v uniformě, v níž skauti chodí i do lesa, rozvážet po městě betlémské světlo. A co ostatní? Většina žáků se mezitím vrátila k mobilům. Co kdyby si v nich našli Lukášovo evangelium, říkám si a napíši na tabuli Lk 2, 1-20. Nakonec jim text z evangelia přečtu z Bible, kterou jsem přinesl do třídy. Někdo méně znuděný ve třídě mě přece jen poslouchá a náhle se zeptá: Zda to, co Bůh člověku slibuje, vůbec někdy splní? 

Nejsem farář ani teolog, a tak se zmiňuji o darech, jež Bůh člověku poskytuje, o víře, naději a lásce. Hmm, povzdechne si mladý ateista nebo snad katechumen, možná potenciální heretik. Když si do půlnoci objednáte, ráno v alzaboxu máte. Třída zvedne oči, v nichž svitla naděje, která se po půlnoci s jitřní hvězdou promění v jistotu. Tam je tedy jejich Betlém, demokraticky multiplikovaný do alzaboxů po celé zemi. Panáček se žárovičkou na hlavě je skutečný božík, v sekularizovaném podání mimozemšťan, jenž umí obstarat prakticky všechno, co lze vzít do ruky, a může toho do alzaboxu umístit mnoho.

Čtěte také:  Jak to vlastně bylo? Homosexualita v historii a náboženstvích, Tajemné setkání aneb dialog na rampě Pražského hradu,  Progresivističtí svazáci ve škole