Velký mýtus denacifikace

Denacifikace byla jedním ze čtyř cílů poválečné okupace Německa, o nichž rozhodli Spojenci na Postupimské konferenci v srpnu 1945. Kromě odstranění vlivu nacismu ve společnosti byly dalšími klíčovými principy demilitarizace, demokratizace a demonopolizace, které dohromady tvořily ucelenou koncepci, která měla do budoucna vyloučit opakování válečných hrůz. Jak to dopadlo?

Kde všude byli nacisté? Nepříjemně rozsáhlý, i když ne zcela vyčerpávající nástin odpovědi nám může poskytnout například seznam zemí, z nichž pocházeli členové WaffenSS, které byly po válce Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku prohlášeny za zločineckou organizaci. Mezi vojáky prokazatelně kolaborujícími s nacisty byli Nizozemci, Vlámové, Italové, Dánové, Francouzi, Norové, Finové, Chorvati, Bosňáci, Rusové, Ukrajinci, Lotyši, Estonci, Ázerbájdžánci, Turkestánci, Indové a Britové ze zemí britského impéria.

Mnozí nacisté různými „krysími stezkami“ za pomoci nejrůznějších náboženských, humanitárních, vojenských či zpravodajských organizací uprchli zejména do Jižní, Střední a Severní Ameriky, někteří do Egypta či Sýrie. Kromě těch, kteří byli postaveni před soud, však mnoho z nich žilo poměrně dlouho zcela nepovšimnuto v Německu, někteří dokonce pod vlastními jmény. A jiní zůstali nepotrestáni dodnes.

V různých zemích byla úroveň soudních procesů a následné tresty velmi kolísavé. Četné procesy proběhly v Norsku, Nizozemsku a Belgii. Ve Francii si mnoho lidí zavdalo s vichistickým režimem, potrestaných však bylo vzhledem k počtu obyvatel méně a ne tak tvrdě. V Itálii často nebyly brány v potaz zločiny spáchané před vznikem Italské sociální republiky (Republika Salò, utvořená Benitem Mussolinim 18. září 1943) a většina odsouzených byla brzy amnestována. V Řecku, Jugoslávii a v Maďarsku byly soudy silně politicky ovlivňovány, sporné byly i některé retribuční soudy v Československu. Rakousko bylo přes zjevnou podporu nacismu postaveno do pozice oběti a pro válečné zločiny bylo souzeno jen 23 000 lidí. Cíleně bylo denacifikováno jen školství. Rusové konali vlastní procesy s dopadenými nacisty a jejich přisluhovači v Moskvě.

Norimberské procesy

Před Mezinárodním vojenským tribunálem za účasti všech Spojenců proběhl pouze ten nejznámější proces s nejvýznamnějšími válečnými zločinci. Bylo vyneseno 12 rozsudků smrti (10 bylo provedeno; jeden rozsudek v nepřítomnosti; jedna sebevražda), sedm trestů od 15 let k doživotí; ve dvou případech bylo stíhání zastaveno a tři obžalovaní byli osvobozeni.

Koncem roku 1945 Spojenecká kontrolní rada zmocnila okupační mocnosti ke stíhání válečných zločinců v okupačních zónách pod jejich správou. Americké úřady provedly v Norimberku v letech 1946 až 1949 dvanáct soudních procesů s „méně významnými válečnými zločinci“

Soudní proces s lékaři (vykonáno bylo sedm trestů smrti; uloženo bylo devět trestů od 10 let k doživotí, avšak všichni odsouzení byli propuštěni v letech 1951–1955; sedm bylo osvobozeno).

Soud s polním maršálem Erhardem Milchem (odsouzen na doživotí, propuštěn v roce 1954).

Soudní proces se soudci (bylo obžalováno devět členů říšského ministerstva spravedlnosti a sedm členů lidových a zvláštních soudů; z nich bylo pouze 10 odsouzeno, avšak americké a německé úřady nebyly spokojeny s příliš tvrdými rozsudky, takže po roce 1951 zůstal ve vězení pouze jeden, který byl propuštěn v roce 1956).

Proces WVHA (18 představitelů Ekonomického a administrativního úřadu SS bylo obžalováno ze zločinů vztahujících se k výstavbě a vedení tisíců koncentračních táborů a organizovaného rabování. Tři byli osvobozeni; uloženy byly čtyři tresty smrti, popraven však pouze jeden, ostatním tresty zmírněny a všichni, včetně 11 odsouzených k trestům od 10 let k doživotí, byli nejpozději v roce 1954 propuštěni).

Soud s koncernem Flick: šest členů kartelu Flick bylo obžalováno z využívání otrocké práce a krádeže. Pouze Friedrich Flick a další dva byli odsouzeni (Flick na sedm let, avšak již v roce 1950 byl jako poslední z nich propuštěn).

Případ rukojmích: 12 důstojníků bylo obžalováno z válečných zločinů. Dva spáchali sebevraždu před vynesením rozsudku, osm bylo odsouzeno k trestu od sedmi let k doživotí (nejpozději v roce 1953 však byli všichni propuštěni).

Soud s IG Farben: 24 vedoucích bylo obžalováno, pouze 14 z nich odsouzeno, propuštěni byli v roce 1951.

Proces s Einsatzgruppen: z 24 obžalovaných bylo odsouzeno 14 k trestu smrti (popraveni však byli pouze čtyři, zbylí byli propuštěni většinou v roce 1951, nejpozději v roce 1958), ostatní k trestům od 10 do 20 let (propuštěni byli do roku 1954).

Soudní proces s RuSHA: bylo obžalováno 14 představitelů Rasového a osídlovacího úřadu a Úřadu pro posilování němectví. Jeden byl předán do Polska a tam odsouzen k smrti; 13 bylo odsouzeno k dlouholetým trestům (propuštěni byli do roku 1954).

Proces s Kruppem: obžalováno 12 vedoucích pracovníků, 11 odsouzeno k trestům tři až 12 let (všichni byli propuštěni nejpozději v roce 1952).

Soud s nejvyšším velením armády: obviněno 14 nejvyšších představitelů; 10 odsouzeno (propuštěni byli nejpozději v roce 1954).

Soud s ministry: obžalováno 21 ministrů a vysokých úředníků; 18 odsouzeno k třem až 25 letům vězení (propuštěni byli nejpozději v roce 1951).

Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 4