Protiíránská kampaň bude ve výsledku předložena coby grandiózní vítězství americko-izraelských zbraní. Už nyní z ní však na sto honů čpí jen další vojenská blamáž USA. Američtí politologové si ostatně uvykli říkat, že Spojené státy již války nevyhrávají. Je na tom docela dost pravdy, a tak se alespoň nabízejí možnosti triumfů v rámci blitzkriegových nelegálních úderů vůči „blízkému zahraničí“, směřujících nejednou k restauraci někdejších (polo)kolonií.
Sukces bleskurychlého napadení Venezuely, kde zahynula řada kubánských elitních vojáků, vedl k okamžitému zlepšení poměru mezi Caracasem a Washingtonem. Přesněji řečeno k určitému obnovení vazalského poměru a zastavení toku ropy na Kubu. Dosavadního spojence „bolívarovské revoluce“, jemuž v předchozích letech hospodářsky značně škodila nejen zostřená americká blokáda, ale i covidová izolace.
Vzniklý nedostatek paliv má přímý, krajně nepříjemný bezpečnostní důsledek pro tamější autoritářskou republiku. Dalšího, podstatně letitějšího odpůrce „stínů ze severu“. Tak alespoň imperialismus „gringů“ nazval klasický kubánský básník José Martí, jehož busta je – místo Fidela nebo Che Guevary – k ostentativnímu vidění i před vchodem do pražského velvyslanectví tohoto ostrovního zřízení.
Kuba měla až do castrovské revoluce de facto přiznávaný status „cukřenky, kasina a nevěstince USA“. Byť se to za starého i dnešního režimu nikdy příliš nezmiňovalo, úspěšnou revoluci proti krvavému diktátoru Batistovi, jenž měl vysoce nadstandardní vztahy s americkou mafií (ta přímo snila o zformování vlastního státu!), zahájili ani ne tak komunisté jako spíš levicoví nacionalisté. Později dost nesmyslnou americkou agresivitou vůči jejich touze po suverenitě přímo natlačení do chtivé náruče Sovětského svazu. Cesta ke karibské krizi čili vrcholu studené války tím byla otevřena…
Český vztah k Havaně, oslabované dnes masovou emigrací a kritickou energetickou situací vyvolávající širokou lidovou nespokojenost (včetně útoků na místní objekty Strany), je historicky pozoruhodný. Představuje víceméně zrcadlo našeho vývoje. Za starého režimu jsme pro ni znamenali přátele mezi přáteli, přičemž byl očividný nemalý československý podíl na objektivním růstu kubánské životní úrovně. Najmě v oblasti školství a zdravotnictví. Své jsme řekli i k rozvoji fidelovsky ambiciózních branných sil. Z Prahy tehdy dokonce létávala přímá linka do metropole „Perly Antil“.
„Pangejtismus“ vůči Havaně
Za prudkého havlovského obratu v zahraniční orientaci jsme se zase stali důležitým zástupcem místních (podvratných) zájmů USA. Vedlo to až k jistému neblahému incidentu na našem velvyslanectví a dlouho jsme – oproti Slovákům – neměli na místě ambasadora. Neměl by být zapomenut ani trapný špionážní incident spojený se zatčením dua Pilip-Bubeník. Po něm se i v ČR začalo veřejně hovořit o tom, kterak Kubánce mrzí, že jsme to právě my, kdo dnes reprezentuje služebný politický „pangejtismus“ vůči Havaně.
Je snad doufejme jasné, že (trumpovským) Spojeným státům nikdy nešlo a nejde o nějaké uvolnění nesvobodného, represivního zřízení. O rozmach lidských práv na „Ostrově svobody“. To je pochopitelně pouhá ideologická veteš, ač je pozoruhodné, kolik naivních lidí podobným klišé dodnes věří. Kromě uražené ješitnosti supervelmoci stojí za situací též zájem o aktivní kubánskou voličskou skupinu na Floridě, jednom ze „swing states“!
Havanské partajní špičky, jak to veřejně uvedl kubánský prezident Miguel Díaz-Canel, teď rokují o dalším osudu své země s americkou administrativou. Trump si direktivně žádá to samé, jako v Caracasu či Teheránu: dosazení povolného vedení státních struktur. Postavení těch stávajících je vůči nátlaku – přes všechnu jejich bojovnou rétoriku – naprosto nezáviděníhodné. Ani Rusko ani Čína, jež jinak mají na Kubě své obchodní i militární zájmy, se evidentně nehodlají přetrhnout. Patrně to také nebude náhodou.
Pokud by Donald Trump se svými požadavky na konec kubánského antiamerikanismu uspěl, zapsal by se do dějin. Dosažením toho, co nezvládl, navzdory veškerému úsilí (včetně invaze do Zátoky sviní), nikdo z jeho předchůdců. Už od prezidenta a pětihvězdičkového generála z druhé světové Dwighta Eisenhowera. Muže, jenž – dodejme pro srovnání s dneškem – v závěrečném, abdikačním projevu varoval před velmi nebezpečným a všeobecně rostoucím vlivem vojensko-průmyslového komplexu na svobody či demokratické procesy.
Čtěte také:
USA versus Írán: Trumpovo „neokonzervativní“ déjà vu
Kubánská vláda padne velmi brzy, domnívá se Trump
Izrael, Írán, Trump… a dvojí metr opět v akci!
