Nemíním rozšiřovat počet autorů rovněž zaskočených a šokovaných událostmi probíhajícími ne tak daleko od našeho prahu. Nechám to na povolaných a zasvěcených, vybavených informacemi především z objektivních zdrojů. Jako řadový občan se jenom připojím: je to hrůza, je to děs, možná i nakročení k nějaké apokalypse. Po každé zprávě o zbytečné smrti byť jen jediného lidského tvora, natož dítěte, se mně udělá fyzicky špatně a ztrácím víru v lidský rozum. A jsem si jist, že takovému rozumu odporujícímu řešení světové společenství tomu ruskému jenom tak nezapomene. Z paměti se vynořily už skoro čtyřiapadesát let staré nápisy z pražských ulic Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil!
Jsme jako lidstvo už pěkně otrlí
Přesto nás občas ještě leccos dokáže zaskočit. Třeba když v Taškentu, v zoologické zahradě hlavního města Uzbekistánu, frustrovaná matka před zraky návštěvníků hodila do medvědího výběhu svou tříletou dceru. Domácí domácí média tu zprávu doprovodila poslední lednový den odpovídajícími titulky: Šokující událost!, Zrůdnost!, Obrovské drama! Vše přesto dopadlo šťastně, jenom několika odřeninami. Ve výběhu v tu chvíli přítomná jiná matka, medvědice Zuzu, na smrt vydanou vyděšenou dívenku jenom očichala a odešla moudře po svém.
Medvěd je šelma a zkušenosti potvrdí, že chováním značně nevypočítavá a tím i životu nebezpečná. Byť přírodopisné filmy třeba z Kanady nebo Sibiře představí metrákového huňáče i jako sympatického mírumilovného člena rodiny. To jsou však ti od malička v lásce vychovávaní a poté jako součást rodiny respektováni. Zato medvěd nemilovaný a navíc pronásledovaný, u jehož brlohu lovci haraší zbraněmi, je připravený a odhodlaný k čemukoli.
Události jako nabídka možného aktuálního scénáře
Jednoho rána, asi tak pátého, šestého dne po událostech v Taškentu, zazvonil na londýnské Downing Street 10 telefon nejvyšší výstrahy:
Helou Majku, tady bílej haus, vašington. Zdraví tě Džordž… Totiž Džou, opravuje mě tady Kamala. Nebudím tě?
To sotva, my tady máme o pět hodin víc…
Very gut… A co jinak Majku? Jak ti dupou Skotové?
Já jsem Boris!
To máš jedno, hlavně že seš s náma v tý naší atlantický partě. Helou, totiž hele, mám fór jú pozvání na loveckou expedišn.
Což o to, my demokratičtí mírumilní angličtí sirové takové máme v oblibě i tradici. My už vymlátili v Africe víc slonů, lvů, nosorožců, buvolů, antilop a podobné havěti, než vy doma v jú-es-ej indiánů. A vo co gou, Džou?
Chystáme se na jednoho ruskýho medvěda. Tutovka, pohodovka. Už si z něj roky utahujeme, nadáváme mu, ale on nic, jenom podrážděně bručí. Už je vyměklej, takovej tupej srab, líná kůže. Dloubeme do něj, ale nic s ním nehne.
Tak jo, šel bych. Koho ještě berem?
Frantíka vod eifelovky, Emana. Jestli ho teda pustí jeho stará stará.
A Olaf to ví?
Sulc? Germán, a aby v nějaký mele nejel?
A kde by se to jako mělo odbejvat, Džou?
Dřepí ten starej bručoun v brlohu just tam, kde už máme vyhlídnutý slušný naleziště nafty, plynu a různejch důležitejch šutrů.
A je to logisticky zajištěný?
Náš mladej má ty končiny už dávno spolehlivě obšlehnutý a zafinancovaný.
Ale medvědi jsou nebezpečný potvory. Jak ho z toho brlohu dostaneme?
Budeme ho provokovat. Nadávat. Lhát o něm. Plivat na něj, dloubat klacíkem. To by nebylo, Majku, aby mu nepovolily nervy.
Sakra, jsem přece Boris! A co mu tam třeba taky odpalovat rachejle, vykouřit ho…
Jistě, pane premiére!
Ale co když se ten bručoun jednou skutečně namíchne, vyhrabe se ven a začne kolem sebe zběsile mávat tlapama, až všechno pobourá?
Potom ho spolu na nejvyšší celosvětový úrovni odsoudíme k tvrdejm sankcím.
Tak to jo, to by mělo zabrat…
Jak si usmysleli, tak i učinili
Šestadvacet dní po dramatické a šokující události s uzbeckým medvědem doprovodily podobné titulky i vojenský vpád na Ukrajinu. Mezi prvními byl na ráně Charkov, vzdálený 2715 km od Taškentu a pouhých 1551 km od Prahy.
Medvěd, v tomto případě ruský, dlouho vzor trpělivosti až otupělé netečnosti, zahnán provokacemi do kouta skutečně nakonec z brlohu vyrazil. Dalo se čekat, podobné situace už teoreticky rozpracoval jistý Isaac Newton ve svém třetím pohybovém zákonu: „Každá akce vyvolá stejně velkou opačně orientovanou reakci“.
A tak svět nyní čeká proces s jedním západním světem vyprovokovaným obžalovaným. Lavice pro větší či menší spoluviníky však v soudní síni současně zřejmě zůstanou prázdné. Každý problém má svůj vývoj, my jsme však ten ukrajinsko-ruský netečně přehlíželi, ba přímo programově ignorovali. Pro vlastní klid a pohodlí ho vysvětlovali po svém, ideově se přitom lísajíce k novému polistopadovému světovůdci.
Na těch lavicích bude místečko i pro nás
Co jsme to vůbec měli minimálně od února 2007, kdy prezident Putin na bezpečnostní konferenci v Mnichově navrhl vytvoření nového bezpečnostního uspořádání v Evropě, za politickou reprezentaci neschopnou orientovat se v mezinárodní situaci?
Byla v tom jenom neschopnost jejich zodpovědných představitelů, nebo spíše záměr postupně ještě více zahušťovat ze Západu se šířící atmosféru nenávisti ke všemu ruskému? Kde začínal a končil rozhled na Zamini usazených ministrů Kohouta, Schwarzenberga, Zaorálka, Stropnického, Hamáčka a zvláště Petříčka, a jejich schopnost mezinárodní situaci vyhodnocovat, na doutnající nebezpečí důrazně upozorňovat a třeba se i při řešení coby ochotní prostředníci angažovat. Činnost posledními měsíci notně poslušně směrem k Bruselu ohnutého Lipavského je pak už úplně za hranicemi chápání.
Vina padá automaticky i na hlavy jejich vládních šéfů Topolánka, Fischera, Nečase, Sobotky a Babiše. Nejčerstvější prozatímní ministerský předseda Petr Fiala je na tom však ještě hůře. Tento vysokokapacitní vysílač nejrůznějších signálů již od své inaugurace, a tedy právě v měsících eskalující situace, odmítá či nedokáže vnímat ty přicházející z východu.
Tam se teď rozhořel dramatický konflikt dvou odvěkých sousedů až slovanských bratrů. Putin v něm zbytečné zatáhl Ukrajinu do tragédie a Rusko do odsouzení. Spoluvině na jeho vyprovokovaném konání se však nezbavíme ani my.
Čtěte také:
Prezident Pavel po Visle pozdě honil bycha
Rusové mohou nechat Ukrajince umrznout. Biden přesto z posledních sil šťourá do vosího hnízda
Fiala dělal ramena před americkými novináři
Čas od času se najde koalice ochotných, která se rozhodne udělit medvědovi lekci a vybrat z jeho brlohu zásoby. Nicméně, dopadne to jako vždycky. Medvěd sice utrpí nějaké šrámy, ale koalice ochotných dopadne mnohem hůře. Přesvědčil se o tom nejen jeden frantík a jeden malíř pokojů. Někdo chytřejší řekl, že kdo se nepoučí z historie, je nucen si ji zopakovat. A něco na tom bude. Je otázka, zda těch 5 giga žabích kůží byla opravdu ta správná investice do taškařice v roce 2014. Opravdu ty statisíce mrtvých a zraněných stály za to? A opravdu si někdo myslí, že KoZa truchlí nad jediným mrtvým Ukrajincem?