Tyhle řádky píšu strašně nerad. Před Vánoci opustil naše řady Radko Kubičko. Kolega, kamarád, slušný člověk. Bylo mu jen 58 let.
Poznal jsem ho myslím v roce 2000. Tehdy jsem opustil vedení Syndikátu novinářů, protože se tehdejší předsedkyně Válová rozhodla udělat si z té organizace jakési vlastní bojiště a do svých řad pozvala staré dobré obroďáky, které jsme odtamtud dva roky předtím vypoklonkovali. Bylo to její rozhodnutí, ale pod jednou střechou jsem s nimi být nemohl. Samozřejmě mě, jak to v Čechách chodí, ihned zevrubně pomluvili, ale já jsem v tomto směru imunní.
Krátce na to mi zavolal člověk, který de facto usedl na místopředsednickou židli po mně. Radko Kubičko. Dali jsme si schůzku a on se ptal. Ptát se je rozumnější, než vést monolog. Ptaním se leccos můžete dovědět. Vyjasnil jsem Radkovi, tehdy jsme si ještě vykali, celou věc, myslím, že velmi dobře chápal, ostatně jemu se po pár letech tamtéž přihodilo něco podobného. Jet proti proudu je riskantní. Vždycky jsem si Radka vážil za to, že když považoval za správné hájit svou věc proti většině, udělal to. Zachoval si charakter, a to v řadách našich novinářů je věru vzácnost.
Řadu let, až do roku 2019, jsme se potkávali na chodbách Českého rozhlasu. On vedl názorovou rubriku, já do ní psal. To byly ještě časy, kdy se smělo polemizovat, nebylo nezbytné hlásat jednotný názor. To skončilo nástupem Petra Šabaty do vedení stanice ČRo Plus, dříve ČRo 6 – Svobodná Evropa. Šabata mě z rozhlasu vyhnal jako prvního, snad dva dny po svém příchodu. Byl to opět Radko Kubičko, který se mi jako samojediný pokoušel pomoci. Když už jsem nesměl do éteru, chtěl mě protlačit do méně viditelných webových stránek. Ale i to mu vrchnost zatrhla. Dokonce i jemu bylo mnohokrát řečeno, že se má starat o svou židli, aby o ni nepřišel. Zpátky do rádia mě už nedostal, ale na oslavu mých šedesátin, jako jediný z ČRo, dorazil mezi prvními a odcházeli jsme mezi posledními.
Radko Kubičko jako novinář byl korektní, nestranný, s velkou pílí udržet se na co možná objektivní uzdě. To je v našich krajích taky veliká cennost. Většina novinářů drží urputně přikázaný názor a zmnožují jen zbytečné haldy slov ideologicky a propagandisticky valené na vybrané cíle. To Radko nedělal. Na všechno si vytvářel vlastní názor, bral v potaz protiargumenty – a než něco řekl veřejně, měl to náramně vyfutrované věcnou znalostí a lidskou slušností. To neznamená, že jsme vždy na vše měli stejný názor, ale uměli jsme se o něj přít a přistoupit na závěry druhého, když se ukázaly opodstatněnými. Zval jsem ho jako hosta do svých hodin výuky žurnalistiky na různých vysokých školách. Radko byl pro studenty velmi přínosný, oceňovali jeho zkušenost, vyrovnanost a v dobrém slova smyslu nezávislost.
Když mi zkraje podzimu 2024 napsal z prvního pobytu v nemocnici, věřil jsem, že se všechno obrátí v dobré. On myslím tehdy taky. Neztratil svůj typický smysl pro humor. To až o půl roku později pod tíhou dalších zdravotních ran. V květnu jsem mu – po jedné takové velké trabli – napsal: „Ať jsi brzy fit. Svět nás potřebuje.“ A on odpověděl: „Mě už moc ne.“ Ještě 23. října letošního roku se objevil (telefonicky) ve vysílání ČT s nějakým komentářem. Už jsem se začínal radovat. Napsal jsem mu: „Jak to děláš, že jsi ve vysílání ČT? Už jsem se o tebe začínal bát.“ Na to už jsem odpověď nedostal. Až tu strašnou předvánoční zprávu.
G. B. Shaw kdysi řekl něco v tom smyslu, že jsou lidi, kteří kdyby tu byli 400 let, pořád by měli co říct. A jsou jiní, kteří jsou už od narození tak nějak plonk. Měl svatou pravdu. Radko patřil k těm prvým. Navíc měl zajímavý zvyk: zásadně oslovoval lidi ze svého prostředí slovem „kolego“. To jsem u nikoho jiného nezaznamenal. Takže kolego, budeš mi moc chybět!
na flusu českého rozhlasu je neskutečná výplachová doktrína.zadarmo drahé… fialový eurohnus.
https://messerinzidenz.de/