Moje generace, řekněme 60+, si dobře vybaví jméno skupiny Markýz John. A možná zejména její singl Paleta z roku 1972, což nebylo nic menšího než povedená coververze slavné písně kapely Omega Dívka s perlami ve vlasech.
Tehdy byl lídrem Markýze Johna Jan Vršecký. Tehdejší kulturní cenzura kapele nepřála, tehdy bylo možné zakázat skupinu jen kvůli názvu a tento byl podezřele feudalisticko-kapitalistický.
Rangers se tehdy přejmenovali na Plavce, Greenhorns na Zelenáče. Zkuste si představit politicky správnou variantu k Markýzu Johnovi? Snad Hloupej Honza, ale to by taky neprošlo, protože v ÚV KSČ vysedával vrchní ideolog Jan Fojtík…
A tak pro Markýze Johna po pár singlech nastalo dvacetileté oficiální mlčení vyplněné bohatou koncertní činností a také přerodem z beatové kapely s mnoha krásně laděnými sbory do plnokrevné rockové káry trajdající po celé zemi a sklízející nadšení. O něco později se objevil kytarista a zpěvák Vladimír Růžek, který se stal jakousi vůdčí a erbovní figurou. Tou, která nás před pár desítkami hodin navždy opustila. Bylo mu jen pár dní přes jedenasedmdesát.
První album, které kapela natočila, jak se říká eponymně, tedy jen pod svým názvem, vyšlo v Monitoru v roce 1991. A na něm najdete i píseň Svědomí, která reagovala na ty všechny palachiády s vodními děly a srpnové baštonády na Václaváku.
Asi to byla v té době první skladba, která se na tomto poli vyjádřila, byť metaforicky, k věcem, jež jsme prožívali. Tahle píseň se mi vybavila, když jsem se dověděl, že Vláďa Růžek, ten veselý brach, s nímž jsme nejednu číši popili v jugoslávském bistru u malostranského kina U hradeb, už nevezme kytaru a nezahraje.
Najdete ji mj. zde.
A jen pro úplnost – tu píseň napsal Vláďa na můj text. Ó, jak jsme tehdy byli mladí a ještě něčemu věřili. Sbohem, Vladimíre!
Svědomí
Pustá ulice, světla lžou, barvy šednou
Skrojek měsíce, lidé jdou ruce zvednout
Kytky na poutích na dostřel z celofánu
Snadno zabloudíš ve tmě těl pozdě k ránu
Nejsi vedle mě, nejsou se mnou, kam jsi zmizel?
Ruce z betonu vítr sejou, bouři sklízej´
Nejsi na doslech, jako prví jsme se vzdali
A potom po zdech psali krví dopis králi
Z nebes níž věnec z bodláků jak ticho padá
Svědomí – nemoc vojáků jak listí uvadá
Pustá ulice, světla lžou, mraky tmavnou
Skrojek měsíce vidím plout řekou dávnou
Svíčky zmlkají, roste kříž na nároží
A my potají – k sobě blíž, děti boží
