Ze všeho nejhorší nejsou trpaslíci, ale houkači

Klasici z Divadla Járy Cimrmana prohlašovali, že ze všeho nejhorší jsou trpaslíci. Já si dovoluji oponovat: Ze všeho nejhorší jsou houkači. Kvílivý kolísavý zvuk sirény se, především Prahou, rozléhá téměř neustále. A nejhorší je, že téměř pokaždé, když je slyšet, znamená neštěstí. Policie jede k další z desítek loupeží nebo stovek dopravních nehod. Sanitka uhání pro další nebo s dalšími zraněnými či nemocnými. Hasiči jedou k ohni nebo někoho vyprošťovat…

Zvykli jsme si, většinou, autem uhnout a uvolnit průjezd. Zvykli jsme si, většinou, se za houkačem ohlédnout z chodníku, tramvaje nebo okna. Přitom málokoho napadne, kolik bolesti se za každým z těchto poslů špatných zpráv skrývá. Bolesti obětí, bolesti příbuzných, známých a kamarádů. Jakoby se smrt, zkáza a bolest stávaly přirozenou součástí našeho života. Dokud se nedotknou nás samých.

Smrt jednoho, desítek, stovek ba i tisíců lidí se nás netýká, pokud jsou tito dostatečně vzdáleni. Patřičně otrlí míjíme zprávy o bolesti bezejmenných mezi informacemi z naší politické scény. Byť i ty někdy bolí, a troufám si tvrdit, že čím dál tím víc. Dříve to bylo: Kdo s kým a kdo proti komu, kde bylo konto a kde kontíčko, koho zavřeli a koho propustili pro nedostatek důkazů. Nyní jsou v kurzu ceny energií a potravin, válka na Ukrajině, cenzura „dezinformací“, příliv migrantů, občas probleskne nějaká snaha zviditelnit LGBT komunitu či neziskový sektor.  

Houkačům nelze uniknout, ani zprávám o nich. Leda se schovat někde na samotě a nečíst noviny, nesledovat televizi, neposlouchat rádio a nemít připojení k Internetu. Ale kolik z nás si takovýto přepych může dovolit? Za ty, kdo nemohou, mám prosbu. Nešlo by se ve sdělovacích prostředcích vedle zpráv o houkačích zmiňovat také o něčem pozitivním? To by ale asi naše politická scéna musela alespoň v době adventu mlčet. Možná by při tom mlčení mohla přemýšlet o slovech, která se chystá vyřknout. Třeba by to pak voliče nemuselo tolik bolet…