Ze všeho nejhorší nejsou trpaslíci, ale houkači

ze všeho nejhorší nejsou trpaslíci, ale houkači. snad je to současné období vánoc, které člověka nutí k určité duševní ekvilibristice. ne koledy neustále útočící na každého, kdo je ochoten zapnout rádio, ne pohled na obchody drancované nenasytným davem, ale skutečný duch vánoc, který k citlivějším jedincům proniká hlouběji, než jsou si ochotni připustit. v našich zeměpisných šířkách se možná mnohé duševní stavy dají vysvětlit dlouhotrvající tmou, ale kdo ví…. klasici z divadla járy cimrmana prohlašovali, že ze všeho nejhorší jsou trpaslíci. já si dovoluji oponovat: ze všeho nejhorší jsou houkači. kvílivý kolísavý zvuk sirény se, především prahou, rozléhá téměř neustále. a nejhorší je, že téměř pokaždé, když je slyšet, znamená neštěstí. policie jede k další z desítek loupeží nebo stovek dopravních nehod. sanitka uhání pro další nebo s dalšími zraněnými či nemocnými. hasiči jedou k ohni nebo někoho vyprošťovat…. zvykli jsme si, většinou, autem uhnout a uvolnit průjezd. zvykli jsme si, většinou, se za houkačem ohlédnout z chodníku, tramvaje nebo okna. přitom málokoho napadne, kolik bolesti se za každým z těchto poslů špatných zpráv skrývá. bolesti obětí, bolesti příbuzných, známých a kamarádů. jakoby se smrt, zkáza a bolest stávaly přirozenou součástí našeho života. dokud se nedotknou nás samých. smrt jednoho, desítek, stovek ba i tisíců lidí se nás netýká, pokud jsou tito dostatečně vzdáleni. patřičně otrlí míjíme zprávy o bolesti bezejmenných mezi informacemi z naší politické scény. byť i ty někdy bolí, a troufám si tvrdit, že čím dál tím víc. dříve to bylo: kdo s kým a kdo proti komu, kde bylo konto a kde kontíčko, koho zavřeli a koho propustili pro nedostatek důkazů. nyní jsou v kurzu ceny energií a potravin, válka na ukrajině, cenzura „dezinformací“, příliv migrantů, občas probleskne nějaká snaha zviditelnit lgbt komunitu či neziskový sektor. houkačům nelze uniknout, ani zprávám o nich. leda se schovat někde na samotě a nečíst noviny, nesledovat televizi, neposlouchat rádio a nemít připojení k internetu. ale kolik z nás si takovýto přepych může dovolit? za ty, kdo nemohou, mám prosbu. nešlo by se ve sdělovacích prostředcích vedle zpráv o houkačích zmiňovat také o něčem pozitivním? to by ale asi naše politická scéna musela alespoň v době adventu mlčet. možná by při tom mlčení mohla přemýšlet o slovech, která se chystá vyřknout. třeba by to pak voliče nemuselo tolik bolet….