Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, ještě vcelku nedávno neohrožený válečník v tričku s nápisem „Učiňme Rusko opět malým“, čelil na rokování ve Washingtonu opět provokacím, jež znovu ukázaly, že nejedná rovný s rovným. Žádné dvě hlavy nezávislých států, ale americký prezident se svým vazalem. Ne-li loutkou.
Trump pochválil Zelenskému sako, čímž ostentativně odkázal na jejich starší, únorové setkání v metropoli USA, při němž spolu se svým místoprezidentem ukrajinského návštěvníka plánovaně ponížili. Aby ho patrně definitivně vyvedli z pózy o vlastním významu, jakou mohla kyjevská klika flašinetově hrát za minulé americké administrativy. A když už mluvíme o symbolech v pánské módě, při pátečním rokování přítomný ministr obrany Pete Hegseth provokativně prezentoval svou kravatu v barvách ruské trikolóry.
Narážky či skrytá poselství nyní ovšem odložme stranou. Podstatné je, že Zelenskyj v Novém světě působil vážně bezradně. Před odletem za Atlantik jej možná někteří poradci navnaďovali raketami s plochou dráhou letu, v Bílém domě trochu nesmyslně nabízel spolupráci při výrobě bezpilotníků, případně rozkládal na stole mapy. Jenže zase schytal studenou sprchu. De facto výzvu, aby akceptoval ruské územní požadavky.
Kde jsou ty časy, kdy ukrajinský prezident, původně herec a lidový šoumen, mohl hlásat reklamní výroky, že nelze přijmout nic jiného než naprosté vítězství… Po letech nerealistických siláckých proklamací o dobytí Ruskou federací anektovaného Krymu, o neústupnosti a hrdinném potření agresora, mluví najednou v docela jiném tónu. Především by prý pojednou akceptoval stávající linii zákopů, jak mu nevybíravě nutí Trump. Toť mimochodem linie, jež se zhoršuje průměrně o desítky čtverečních kilometrů denně.
Není na výběr
Kyjevský prezident obecně nemá moc na výběr, musí začít upřednostňovat mírovou rétoriku. S tou největší pravděpodobností primárně proto, jelikož se rozkládá ukrajinská armáda, jíž prokazatelně dochází živá síla a ubývá zahraniční pomoci. Rychle rostoucí ztráty či masové dezerce (čísla se blíží dvaceti tisícům měsíčně) není jak nahradit, není kde brát. Navzdory všem trikům nebo násilí verbířů. Žádná nová cizí pomoc, přes řadu (podvratných) kroků k již neskrývanému zapojení Západu do války, není rovněž na obzoru. Tudíž nezbývá než si stále hlasitěji stěžovat, že Moskva nechce klid zbraní.
Samozřejmě jde o zpětné sebezdůvodňování, ale v jednom pravdivé – bodejť by chtěla. Válečná Paní Štěstěna se nyní putinovců pevně drží za šosy vojenského kabátu – a navíc s výrazem, jako by již nikdy nechtěla být vrtkavá. Současně též těžko nepamatovat, kdo nakonec odmítl, byť pod tvrdým cizím i domácím nátlakem, relativně výhodné výsledky mírových rokování v Istanbulu. K nim ostatně Rusové přistoupili také z nouze. Poté, co pochopili, jak masivní chybou byl zkraje roku 2022 uskutečněný pokus o bleskové obsazení ukrajinských uzlových bodů.
Nezapomínejme současně ani nejhrubší veřejné urážky Ruska, různé (glorifikované) teroristické údery, vyhrožování mezinárodním účastníkům moskevských oslav při příležitosti výročí konce 2. světové války a tak podobně. To vše hodně přispělo ke geopolitické konstelaci, v níž se ruské imperiální zájmy projeví neskonale důsledněji než v předchozích fázích mnohaletého střetu.
Podstata zápasu se mění, zaoceánská supervelmoc z něj couvá, přičemž se potvrzují dávná, prakticky od počátku znějící varování. S každým dalším dnem může být situace pro Ukrajinu už jedině horší. Její úloha užitečného idiota se blíží k hořkému konci.
Čtěte také:
Dekolonizace aneb za koho skutečně bojuje Ukrajina?
Jak se dá ukončit válka?
Jak Trump Zelenského vyhodil z Bílého domu. Odjížděl jako zpráskaný pes
