Dekolonizace aneb za koho skutečně bojuje Ukrajina?

Americký prezident Donald Trump k problematice vleklé zástupné konfrontace přistupuje s obchodní pragmatičností, Evropskou unii tlačí (hospodářsky) do kouta a z průhledně sobeckých příčin se věnuje najmě geopolitice Blízkého východu či obchodní válce s Čínou.

Vedle heroizujících frází evropských lídrů se pořád markantněji vynořují též k přemýšlení vybízející názory. Například některá mínění Angely Merkelové, jež už kdysi prohlásila, že Minské mírové dohody byly pouhou zástěrkou pro co nejrychlejší vyzbrojování tehdy vojensky slabého Kyjeva. Teď starší tvrzení rozšířila snad trochu nekonzistentním dodatkem, kterak její údajné mírové snahy dané doby podvracelo Polsko s baltskými státy. Což jí ve Varšavě vyneslo nelichotivou charakteristiku, že náleží mezi „nejškodlivější německé politiky posledního století“. Rozčílení ambiciózních polských elit, tradičně snících o posílení vlastního vlivu na Ukrajině, vyznívá dost příkře; jde o ozvěnu tradičních protiněmeckých animozit a odkazuje krom jiného k Adolfu Hitlerovi…

K názoru penzionované německé kancléřky se obsahově úzce vážou mnohé další postřehy. Třeba nedávno zveřejněné svědectví světoznámého ekonoma Jeffreyho Sachse, výrazného a dlouhodobého kritika západního přístupu k Rusku, jemuž prý francouzský prezident Macron soukromě sdělil, že rozpoutání ozbrojeného konfliktu bylo chybou Organizace severoatlantické smlouvy.

Prokremelský narativ jako všemocné zaklínadlo

Údaje z pomyslného kritického koše náš hlavní sdělovací proud rozhodně dvakrát nerozšiřuje, tím méně přetřásá. „Výchovnou péčí“ jeho protagonistů na určité příjemce informací podnes platí „všemocné zaklínadlo“, že netradičně vyznívající údaje jsou takzvaným prokremelským narativem. Čímž je problém vyřešen. Bezmála totožnou paušalizující nálepku pronesl nyní expremiér Velké Británie Boris Johnson na adresu deníku The Guardian, jehož novináři naznačili souvislost mezi mimořádným finančním darem, který bývalý předseda vlády získal od jistého britského zbrojaře, a zvýhodněnou účastí téhož zbrojaře při Johnsonově předloňské návštěvě Kyjeva.

Útočné stanovisko „velkého přítele Ukrajiny“, po němž mimochodem pojmenovali ulice v několika tamních krajích, nás vrací ke kardinální otázce, jak je tomu s oním „bojováním Ukrajinců za nás“. Kteří z nich a za koho prolévají krev? Potřeba odpovědí vystupuje zvláště ve světle faktu, nakolik intenzivně se Boris Johnson angažoval v rozdmýchání proxy konfliktu mezi Moskvou a Kyjevem. Neboli odmítnutí mírových rokování na počátku nejostřejší fáze války, jež pro producenty a prodejce armádního materiálu znamená zlatý důl.

Johnson v svém počínání rozhodně nebyl sám. Bez podpory lidí typu někdejšího prezidenta Bidena, jehož rodina rovněž čelila podezřením z finančních zájmů ve stejném regionu, by mu jeho „bohulibý záměr“ pochopitelně nikdy neprošel.

Válka, říká se, je chaotický podnik. Jenže těm, kdo se vyznají v tlačenici a zároveň nemají zábrany, může vynést nesmírné bohatství nebo prestiž. Jakož i příležitost zastrašovat domácí či cizí odpůrce. Takoví ovšem zpravidla nesedí v zákopech předních linií, kde čeká smrt. Spíše do kamer vykládají, že neochvějně bojují za svobodu s demokracií. Tak jako se tomu zhusta děje kolem dnešní chřadnoucí Ukrajiny, kde jinak nacionalisté hlasitě – a poněkud absurdně – volají po nutnosti naprosté dekolonizace.

Čtěte také:
Jak se dá ukončit válka?
Banderovské kvičení v Kyjevě aneb když Poláci připomenou Ukrajincům jejich minulost
FBI zjišťuje, kam Ukrajinci založili darovaných 100 miliard dolarů