Život je vlastně náramně jednoduchý. Základem lidského snažení je, když se narodí člověk, a tedy z nebe spadne hvězda, aby se přes všechny možné jistoty dostal ke svému křížku za co možná nejdelší dobu. Tedy aby ta doba od hvězdičky ke křížku byla co nejdelší.
Všechno ostatní je pouze společenská dohoda. A to jak ohledně počítání času, tak daní. To, že si člověk bláhově myslí, že poručí větru a dešti, spoutá čas, život i smrt, je pouze bláhové přesvědčení, které například komunisté ve všech stranách, nejen světových, velmi dobře znají.
Slova „nemám čas“ jsou sice pravdivá, protože čas nikdo nevlastní, ale zároveň je to lež, protože čas máme všichni a záleží jen na nás, jak ho využijeme a komu ho věnujeme. Je naprosto nehumánní někoho připravit o jeho čas a život například eutanázií. A už vůbec ne z rádoby vědeckého poznání, že ten či onen člověk je v terminálním stádiu. Znám mnoho případů, kdy se takový člověk uzdravil především proto, že jeho vůle k životu byla velká. Prostě chtěl žít a potřeboval akorát čas a prostor pro sebe. Nebo se vracíme do Německa třicátých let minulého století?
Život je totiž dar, který jsme dostali, a jako s darem, kterého si vážíme, bychom s ním měli nakládat. Nevím, co nutí lidi lovit sebe navzájem v různých válkách a bitvách. Lidi, které nikdo nezná, prostě připravit o život. Vždy si představím scénu z pohádky Šíleně smutná princezna, kdy na sebe míří dva sedláci z cizích táborů. Nakonec si potykají a dítě jednoho z nich, které chce svého otce odvést domů, se ptá, kdo to je. A otec vezme toho druhého kolem ramen a řekne k synovi: „Toho se neboj, to je jen nepřítel.“
Nepřítel v nás
Je to přesně tak. Jak zmínil i americký viceprezident J. D. Vance – nepřítel není okolo, ale v nás. My jsme ti, kteří se stavíme běhu světa a porušujeme i námi vytvořené společenské dohody, abychom byli ve strachu, v negativních emocích. Lidé se přestávají smát. Tím jsou lehce manipulovatelní. Mají přece hypotéky, půjčky atd. A proto jsou součástí systému, který je za to miluje. Jsou přece manipulovatelní, protože musí.
Dalo by se o tom mluvit a psát hodiny, ale po otoku mozku a následném ochrnutí mě bolí a brní ruce. Ale prosím pamatujme si jedno: život je velký dar.
Čtěte také:
Přejímá Evropa kult smrti?
Šéf mnichovské konference se po výprasku od Vanceho rozplakal
Eutanázie – další pokrokářský nápad
