Začněme od Adama: píše se rok 1964 a manažer Andrew Loog Oldham zamkne Micka a Keitha v komnatě a nepustí je ani na záchod, dokud oba nevypotí první vlastní písničku. Vzniká As Tears Go By, nazpívá ji Marianne Faithfull, první hit je na světě a dosavadní lídr kapely Brian Jones netuší, že mu začala zvonit hrana. O čtyři roky později tatáž Marianne ukáže Jaggerovi knihu Mistr a Markétka od jakéhosi Michaila Bulgakova. Mick v ní najde inspiraci a napíše Sympathy for the Devil.
Michail Afanasjevič Bulgakov (15. května 1891 – 10. března 1940), ruský a sovětský prozaik, dramatik a lékař první poloviny 20. století, se ve zmiňovaném románu ptá: Může dobro existovat bez zla? Světlo bez tmy? Woland, literární zosobnění ďábla, praví: „Nikoli, zlo je součástí našeho světa, ale jeho rolí není korumpovat, nýbrž obnažovat důsledky a odhalovat zbabělost a neschopnost nést odpovědnost za své činy.“
Pod jemnou pavučinou fantaskní ironie zároveň autor kritizuje meziválečný koncentrák strachu, v němž mnozí – a nejen literáti – mizeli z povrchu zemského. Sám Stalin, který měl v oblibě autorovu divadelní hru Dny Turbinových, později zamítl Bulgakovovu žádost o emigraci a nabídl mu místo v Moskevském uměleckém akademickém divadle (MCHAT), které Bulgakov přijal.
Jak se s postavou ďábla inspirovanou Bulgakovovým románem popasoval Jagger? Podobně jako Woland je i jeho ďábel distingovaný diplomat plný stylu a šarmu. Proč si tedy zasluhuje soucit, o který si dokonce v písni sám škodolibě říká?
Takže pokud se se mnou setkáš, měj trochu slušnosti (whoo-hoo)
Měj trochu soucitu a trochu vkusu (whoo-hoo)
Použij všechnu svou dobře naučenou zdvořilost (whoo-hoo)
Nebo ti zničím duši (whoo-hoo)
Je to prosté: stejně jako v románu ani zde ďábel není aktérem, nýbrž zrcadlem. A s pečlivostí sobě vlastní zahlazuje stopy po činech, jejichž autorem není. Pilát si umyje ruce, nepotrestán odejde asasín cara Mikuláše a spravedlnost nestihne ani skutečné vrahy bratrů Kennedyových. V hypnotické melodii lemované tribálními výkřiky je zabaleno obdobné poselství jako v románu: za vraždy a války nemůže ďábel, ale člověk, jenž se stal jeho nástrojem. Je v lidské moci se mu ubránit?
Bulgakov nejprve rukopis svého románu v roce 1930 po zákazu své divadelní hry Kabala svatých spálil, aby jej poté zpaměti napsal znovu. Jeho posmrtným prokletím však není jeden z nejslavnějších sovětských románů 20. století, stojící po boku Doktora Živaga, nýbrž mimo jiné skutečnost, že ve svých dílech, zejména v románu Bílá garda, Bulgakov vykresluje snahy o nezávislost Ukrajiny po roce 1917 s velkým despektem. Představitele ukrajinského národního hnutí, jako byl Symon Petljura, líčil karikaturně a úsilí o vytvoření ukrajinského státu označoval za ‚krvavou operetu‘.
Ani fakt, že svou jinotajnou satirou odvážně obnažil Stalina, mu nepomohl, a tak byl letos pomník s jeho sochou z rozhodnutí Ukrajinského institutu národní paměti odstraněn.
A jestli se Valící se kameny samy někdy ocitly v blízkosti zla? Rozhodně ne v písni o sympatii k ďáblovi, ale možná jindy a jinde: když se jejich kamarád a zakladatel kapely Brian Jones marně bránil agresivnímu dělníkovi, kterému dal toho dne výpověď a který jej téže noci utopil uprostřed bazénu; když před jejich zraky během písně Gimme Shelter na festivalu v Altamontu opilí členové ochranky z řad Hells Angels ubili k smrti údajně ozbrojeného člena publika Mereditha Huntera; anebo když pravděpodobně v dobré víře uvěřili ukrajinské verzi příčin současné války a pozvali si dětský sbor z Kyjeva, aby jim pomohl zazpívat do kamene tesanou hymnu You Can’t Always Get What You Want – pod vlajkou státu, v němž nedávno pojmenovali vojenský pluk po hrdinech UPA (Ukrajinské povstalecké armády), odpovědné za genocidu na Volyni. Stalo se tak na koncertě v roce 2022 ve Vídni. Zopakují si to letos třeba ve Varšavě?
