Postřehy z pražské přednášky novináře, který pomáhal odhalit cenzuru Twitteru

Přednášku organizovala Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) v Klubu Lávka. Návštěva známého amerického novináře se uskutečnila zejména díky iniciativě publicistky Cecílie Jílkové, kterou zajímalo, nakolik se kauza Twitter Files dotýká i českého prostředí a uživatelů sítě X. A tak o celé věci, ale i spoustě dalších, přiletěl pohovořit Michael Shellenberger osobně.

Nechci, aby tento článek jakkoli suploval oficiální záznam z celé akce, který se pravděpodobně již brzy objeví a rozhodně stojí za pozornost. Shellenbergerova angličtina je jednou z nejsrozumitelnějších vůbec a nabízený simultánní překlad do češtiny tak nebyl pro většinu posluchačů vlastně ani zapotřebí. Považuji ale za důležité zmínit několik věcí, které zde padly, případně vyplynuly mezi řádky.

Začal bych účastí. Ta byla možná pouze na základě předchozí registrace a zpočátku toliko pro zvané, takže jsem v předních řadách VIP hlediště napočítal hned několik stávajících i budoucích europoslanců, politiků i předsedů stran, členů kontrolních orgánů a různých mediálně známých i méně známých osobností. Nechci jmenovat nikoho konkrétně, ale na nezájem relevantních osob si tato akce rozhodně stěžovat nemohla.

Poměrně dost jmen, která podepsala někdejší petici SOSP „Zastavme nové formy cenzury ze září 2020, zde ale naopak scházelo“. Sál pro 250 lidí byl zaplněn přibližně z poloviny. Přitom to, před čím tato petice do budoucna varovala, se již v té době reálně dělo a zde byl hostem člověk, který měl možnost seznámit se s přímými důkazy osobně. Přemýšlím, zda tito nepřítomní o věc ztratili zájem, cenzuru berou již jako nutné zlo, nebo se jim jen nehodilo místo a termín konání. Možná tak mohla být akce pojatá více veřejně…

Ale k věci: V úvodu zmiňuje Gabriela Sedláčková z SOSP téma celé akce, kterým je svoboda slova ve světě nových technologií, což je problém, s nímž se nyní společnost musí poprat. Obávám se, že to nebudou jen technologie, s kým zápas proběhne. Ty totiž nemají politické preference a zas tak nové nebudou. To si jich pouze nově všimli lidé, kteří je neváhají deformovat, omezovat a zneužívat pro prosazování svých cílů. A je zvláštní, že tak činí víceméně pouze jedna a tatáž část politického spektra. Tím se vysvětluje, proč je to naopak ta druhá, jež se ozývá a které to vadí. S jednou výjimkou. A tou je Michael Shellenberger.

Tento rodák z Colorada a sym mennonitských rodičů, je totiž v zásadě liberál. Navíc ekologicky zaměřený, ač vystudoval antropologii a společenskovědní studia míru a konfliktů. V českém prostředí by ho takové názory automaticky determinovaly k tichému souhlasu s cenzurními praktikami progresivistů, ale v tomto se Spojené státy liší. Zde je lež a omezování svobody slova některým poctivým žurnalistům stále proti srsti, bez ohledu na to, které ze stran prospívá. Shellenberger sám volil Bidena a za podporovatele trumpismu se rozhodně nepovažuje. Zdá se, že memento Watergate staví v USA svobodu slova nad politické cíle ještě po více než padesáti letech. Česká republika na svoji trpkou zkušenost se zneužíváním technologií pro politický boj ještě asi čeká.

Hned v úvodu zmínil Shellenberger jako jeden z příkladů nedávnou kauzu webu Voice of Europe. Ta proběhla médii jako hotová věc, bez důkazů, vyšetření a bez soudů. Údajní aktéři byli onálepkování a ani neví, za co. Připomněl, že jde o obdobu Kafkova Procesu, čemuž se dnes říká informační operace. Tajné služby a vlivové organizace tak manipulují veřejným míněním na popud vlády, což je nebezpečná situace. Jako příklad Shellenberger uvádí kauzu údajného ruského vměšování do amerických voleb Russiagate, vytvořenou dle obdobného mustru. Chci si její detaily osvěžit na Wikipedii, ale zjišťuji, že zde je stále udržován původní clintonovský konspirační narativ. Kolektivnímu konsenzu se pozdější informace, zpochybňující celou kauzu, asi nelíbily.

A o tom všem byla řeč v druhé půli přednášky. V diskuzním panelu se setkali s Michaelem Shellenbergerem Vlastimil Veselý z SOSP, technologický optimista Jakub Šimek, investigativní reportérka Markéta Dobiášová, filozof Petr Šourek a scénáristka Cecílie Jílková, která začala tím, jak vlastně komunikace s Michaelem probíhala a co všechno akci předcházelo. Filozof Šourek pak objasnil různé paradoxy v agendě factcheckingu a falešných konsenzů, vycházejících z kantovského perspektivismu, a zmínil i asymetrickou povahu celého problému. Napadá mne, že už sám střet zastánců cenzury a svobody slova ji má ve svém podstatě. Oni chtějí cenzuru pro ty druhé, kdežto ti druzí bojují za svobodu i pro ně. A tato asymetrie je i v rovině digitálních platforem. Kratší konec lana.

Znaky dezinformace

Vlastimil Veselý se naopak pustil do pojmu dezinformace jako takové, kde uvedl čtyři nutné znaky – musí jit o lež, její šíření musí být záměrné, ale takové jednání musí mít i dohledatelného zahraničního aktéra nebo celospolečenskou nebezpečnost. Jinak jde o hloupost, mystifikaci či blábol, typu ploché země nebo pití Sava, a o ty se přitom celá agenda paradoxně opírá. Markéta Dobiášová pak popsala, jak se stala z reportérky veřejnoprávní České televize personou non grata, jakmile odmítla tlak na selektivní výběr investigativních témat. Víra v technologický progres Jakuba Šimka zněla optimisticky, ale jako Damoklův meč viselo nad celým panelem to, na co se nakonec zeptal i jeden posluchačů.

Proč se to děje a proč teď. Prokázalo se totiž, že cenzura je pro technologické firmy nežádoucím implementačním požadavkem, a nikoliv obchodním cílem. Právě kauza Twitter Files jednou provždy smetla nejapný argument, že jde o svobodné počínání soukromých firem, do kterého jim nikdo nemá co mluvit, pod stůl. Nemá, leč mluvil, a mluvil tak, že nemohly odmítnout, ačkoliv to pro ně představuje nadnáklady a trvalé porušování ústavních práv uživatelů, o které spolu přitom soupeří.

Poslední dotaz byl pak od Dana Vávry, kdy uváděl konkrétně to, co mu už po několikáté provozovatelé sociálních sítí provedli. A jmenoval jak zásahy s omezováním dosahu, tak opakovaným rušením účtů pro zcela bagatelní důvody, jako nezávadný text v rok starém neveřejném příspěvku. A zda jde nějak zjistit, kdo nebo co to má na svědomí. Shellenberger ozřejmil, že konečné rozhodnutí ohledně blokování účtů provádí na Twitteru vždy člověk. Tedy konkrétní osoba se jménem a identitou. Zrovna pátrání po těchto konkretních lidech, co druhým zavírají pusy, mne baví, trápí i zajímá zároveň, ale čas vypršel a musíme už končit.

Suma sumárum, zdá se, že lidí ochotných s cenzurou skoncovat, je tu docela dost. Každý volí trochu jinou cestu, ale to není chybou. Ba naopak. Je to dobře. Tato hydra, kterou vyživují, podle všeho, některé bohaté podnikatelské kruhy, aby manipulovala veřejným míněním v jejich prospěch, má už hlav tolik, že se obávám, zda to vůbec bude stačit.

Víc k tématu:
Americký investigativní novinář Shellenberger: Vlády chtějí kontrolovat, co si lidé myslí