Progresivistická rakovina v západní kinematografii. Na co se dá ještě koukat?

Progresivismus se v západní kinematografii neprojevuje pouze na plátně, ale prostupuje celým filmovým průmyslem od natáčení až po udílení cen. Nejvýraznější projev je vidět při obsazování rolí, kde je zřetelný tlak na to, aby byly postavy zastoupeny podle genderových, rasových a dalších kvót. Ve filmech často vidíme umělé přidávání etnicky či genderově „rozmanitých“ postav, a to i tam, kde by to historicky či logicky nedávalo smysl. Historické filmy najednou zobrazují postavy černé pleti ve vrcholných pozicích ve středověké Evropě, zatímco genderová identita postav je často přehnaně zdůrazňována na úkor samotného příběhu.

Ale progresivismu nejde jen o obsazování rolí. Velký tlak je také na personál za kamerou. Aby filmy získaly určité uznání, musely splňovat podmínky diverzity i v rámci štábu, což vedlo k tomu, že se dává přednost některým kandidátům spíše na základě jejich identity než podle jejich odborných schopností.

To není jen doménou filmových studií, ale i filmových cen. Například Oscarové kategorie dnes často reflektují nejen kvalitu filmu, ale také to, jak dobře splňuje požadavky na zastoupení menšin. Organizace jako Academy of Motion Picture Arts and Sciences zavedly nové směrnice, které od filmů požadují zastoupení „minoritních“ skupin. Například od roku 2024 musí splňovat určité standardy diverzity jak před kamerou, tak za ní, což v praxi znamená, že film nebude oceněn na základě uměleckých kvalit, ale spíše podle toho, zda jeho tvůrci dodrželi politicky správné směrnice.

Kvalita jde dolů

Neustálá potřeba vyhovět zmíněným požadavkům má neblahý dopad na kvalitu samotných filmů. Místo toho, aby se filmaři soustředili na vyprávění poutavých příběhů a vytváření hlubokých postav, jsou nuceni do svých děl přidávat prvky, které neodpovídají přirozenému vývoji děje, ale spíše politické agendě.

Problémem není jen samotný obsah filmů, ale i to, jakým způsobem jsou prezentovány divákům. Mnoho filmů, které by se jinak daly považovat za průměrné nebo podprůměrné, je vychvalováno do nebes pouze díky své politické angažovanosti. Naopak díla, která se vyhýbají progresivistickým narativům a zaměřují se na tradiční hodnoty či nepolitický obsah, jsou často kritizována nebo ignorována velkými médii a kritiky.

Nejhorší případy přepisování historie z pohledu pohlaví, rasy a dalších identit se začínají objevovat v dílech, která se snaží „překonstruovat“ minulost podle moderních ideálů. Například filmy jako Malá mořská víla, které při reinterpretaci klasických příběhů přidávají postavy z etnických menšin a mění genderové role, vyvolaly v českých médiích a na sociálních sítích značnou diskusi. Mnozí kritici poukazují na to, že takovéto přepisování klasických příběhů nejenže znehodnocuje původní umělecká díla, ale také zkresluje historický kontext a vytváří falešnou představu o tom, jak vypadala naše minulost.

Kvalitní kinematografie, které konkurují západní produkci

Naštěstí pro filmové nadšence progresivismus není všude. I když západní kinematografie dominuje světovým trhům, existují alternativní národní kinematografie, které si stále udržují vysoký umělecký standard a nesklouzávají k progresivistickým politickým agendám.

Jihokorejská kinematografie, která se dostala do povědomí světového publika zejména díky filmu Parazit, se zaměřuje na problémy a napětí mezi sociálními třídami. Korejské filmy jsou často odvážné, inovativní a sociálně kritické, aniž by se musely podřizovat politicky korektním požadavkům. Zároveň dokáží vyprávět nekompromisní příběhy, které oslovují diváky svým syrovým pojetím a emocemi.

Japonská kinematografie patří také mezi alternativy, které stojí za zmínku. Japonské filmy, především animované produkce, představují unikátní kombinaci tradičních japonských hodnot, mýtů a moderních příběhů. Tyto filmy jsou známé svou hloubkou, morálními dilematy a důrazem na osobní čest. Jsou příkladem toho, jak lze vyprávět silné příběhy bez ohledu na trendy v západní společnosti.

Ruská kinematografie je další příklad, kde je kladen důraz na příběh a herecký výkon, nikoli na naplnění požadavků politické korektnosti. Ruské filmy přinášejí silné emocionální zážitky a řeší složité morální otázky, aniž by sklouzávaly k ideologickým schématům. Ruský film si udržuje autenticitu a soustředí se na vyprávění příběhů, které odrážejí národní historii a kulturu, což jej činí atraktivním pro diváky hledající umění bez zbytečných politických korektur.

Čínská kinematografie se rovněž vyhýbá progresivnímu narativu, a přitom přináší vizuálně ohromující a emocionálně silné snímky. Čínské filmy kombinují výbornou kameru, tradiční čínské motivy a originální přístupy k vyprávění. Čína je v současné době jedním z největších producentů filmů na světě a její produkce se stále více prosazuje i na globální scéně.

Ruská, čínská, japonská a jihokorejská kinematografie se ukazují jako cenné příklady toho, jak lze vyprávět silné příběhy bez toho, aby se musely podřizovat moderním politickým normám. Tyto alternativy nejen konkurují, ale často i překonávají mainstreamovou západní produkci v oblasti uměleckého vyjadřování a samotné hloubky díla.

Čtěte také:
Strhnou Mádlovy Vlny lavinu angažované tvorby?
Kultura, sprosté slovo z minulosti
Pokrokové Německo uhání s recyklovaným toaleťákem v podpaží k zelenější filmové tvorbě