Ten dnešní návrat do historie – vlastně dost daleko, až do sklonku minulého tisíciletí – se týká především událostí posledního pololetí roku 1989. Než desetitisíce majitelů klíčů (Kundera už u toho tenkrát nebyl) poprvé zaplnily náměstí Václava, aby s chutí odcinkaly definitivní konec jedné éry.
Pod kopím vévody České země
Přesto se ještě o pár měsíců musím vrátit zpět, protože už tenkrát začaly tát režimní ledy. K 10. prosinci 1988 a vůbec první povolené manifestaci, kterou na Mezinárodní Den lidských práv umožnila aktuální státní návštěva francouzského prezidenta Mitterranda. Na místo konání bylo, jistě po zralé úvaze odpovědných na vnitru, vybráno Škroupovo náměstí ve stínu Žižkovské věže. Tedy spíš náměstíčko, aby se náhodou nesešlo příliš lidí, kulaťoučké, přístupné čtyřmi ulicemi, jež se v případě potřeby daly snadno zatarasit, ze všech stran obklopené činžáky, z nichž bylo snadné zúčastněné protistátní živly snadno zadokumentovat. Tam jsme po letech znovu slyšeli zpívat Martu Kubišovou a úplně poprvé veřejně mluvit Václava Havla.
Potom, s novým rokem, už události nabraly ´švunk´ a všechno bylo od té chvíle poprvé. Již lednem počínaje, kdy jsme si na náměstí Václavském připomínali oběť, památku a odkaz Jana Palacha, a při té příležitosti se opticky i tělesně seznamovali se širokým záběrem činnosti bezpečnostních sil. Od pasívního na rozkaz čekajícího postávání kordonu poměrně neškodných mladíků z Pohotovostního pluku VB přes bezohledně se obuškem ohánějící uniformované mlátičky až k hystericky vztekle se chovajícím civilům z StB, rvoucím vyhlédnuté oběti do přistavených antonů a poté je vyvážející někam do brdských lesů. Václav Havel to za všechny odskákal, byl zatčen a odsouzen na osm měsíců nepodmíněně.
Zaprodanci se začali organizovat
Zima skončila, jaro se překulilo, poslední červnové dny byla dopsána poslední slova manifestu Několik vět. Poté, co nejprve zazněla z éteru přičiněním štvavých západních vysílaček, přispěchal s čerstvým textem do redakce Gólu náš externí spolupracovník Jan Rejžek, jenž vedle kultury a sportu amatérsky zabředl i do politiky. Text disidentského kvarteta Havel, Křižan, Devátý a Vondra vyprovokoval přes noc stále ještě podřimující společnost, známé a oblíbené osobnosti šly příkladem.
Až takové v nakladatelství Olympia nebyly, musel jsem vsadit na kvantitu. Sehnal jsem celkem třináct podpisů, zvláště tří komunistických jsem si považoval, a odnesl je Rejžkovi do Filmového klubu v Paláci Adria na Národní třídě, kam se uchýlilo se svými vizemi nové ´perestrojkované´ společnosti s přidanou glasností klubko protistátních zaprodanců a ztroskotanců v čele s výše jmenovanými.
Tak už jsem se stal jedním z mnohých, ale bylo mi to málo. Když už, tak už. Své osobní podepsané stanovisko jsem se rozhodl předat sám až úplně nejpovolanějším. U Vondrů jsem se nedozvonil, na nábřeží u Havlů mi otevřel bratr Ivan: „Děkujeme, to my tady sbíráme.“ Když jsem uspokojen doručením svého protistátního příspěvku opouštěl secesní činžák, ani jsem na protější straně ulice nezaregistroval ošuntělou maringotku. A i kdyby, proč v ní tušit odposlechy vyšperkované dislokované pracoviště StB.
Režim rychle ztrácel trpělivost
První závan občanské neposlušnosti ještě komentoval s přezíravým ironizujícím poklidem: „No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno… Ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok.“ A uklidňoval sám sebe, že ti hlavní, co mají na občanstvo vliv, tedy lidi z médi, zůstávají na jejich straně. Vydrželo mu to už jen několik dní. Když štvavé vysílačky vypustily do éteru první várku jmen zlotřilých zrádných novinářů, to moje se na jejím konci vyjímalo jako třešnička na dortu. Tedy alespoň pro mě.
Týž režim však s následujícími dny poklid začal ztrácet a podrážděně neurvale přešel do protiútoku. Některé signatáře veřejně zesměšňoval, jiné otravoval domovními prohlídkami, předvoláními k výslechu, zastrašoval ztrátou zaměstnání, zahajoval první ´trestní stíhání ve věci výzvy Několik vět pro trestný čin pobuřování´. Uděloval první tresty, v base na několik měsíců skončil i Vondra.
Jenom já nic. Dostal jsem akorát předvolání od předsedy Českého svazu novinářů Hrabici za účelem provedení pohovoru, ale pohovořit jsem nešel. Povzbuzen okolnostmi mě nenapadlo nic rozumnějšího než dál zkoušet dráždit. Výsledkem byl obsáhlejší elaborát Proč jsem podepsal Několik vět. Jednu kopii jsem 25. července doporučeně poslal spolu CZV KSČ a ZV ROH svého zaměstnavatele, druhou do redakce Rudého práva. A zase smůla: veškerá odezva žádná. Takhle se ze mě disident nikdy nebude. 
V září, kdy bylo na čase a třeba uklidit mnichovickou parcelu, jsem místo toho trávil čas politickými řečmi u souseda jazzmana Martina Kratochvíla. Náhodou i v den, kdy tam neočekávaně zavítal jeho švagr Michael Kocáb se ´spolupachatelem´ Michalem Horáčkem, aby ho informovali proč a kvůli čemu vybudovali iniciativu Most. A tak se stalo, že jsem o ní věděl dřív, než Husák s Jakešem a Biľakem dohromady!
Naše národy společně soudruhy omedajlované
Ve znatelně houstnoucí politické atmosféře došlo u příležitosti připomínky 28. října k dalšímu velkému lidovému shromáždění, tentokrát u Jana Husa na Staroměstském náměstí. A plánovala se další, první znovu 10. prosince na již zmíněný Mezinárodní den lidských zpráv. Jenže mládež byla rychlejší. Blížil se totiž 17. listopad, což byl pro změnu Mezinárodní den studentstva.
Před jeho připomínkou byl i režim krátký, a tak ohlášenou manifestaci – s podmínkou, že se vyhne centru města – posvětil Socialistický svaz mládeže pod vedením gorbačovce poslance soudruha Mohority a za příznivého souhlasu v Pařížské sídlícího Mezinárodního svazu studentstva pod vedením soudruha Skály. Ten v předvečer mimořádného dne jménem mezinárodního studentstva vyznamenal Zlatou medailí 17. listopadu kolektivně celý československý lid. Převzal ji za nás všechny generální tajemník ÚV KSČ soudruh Jakeš, jenž ji také, po celonárodní kritice, ještě během sametové revoluce zase odevzdal. U komunistů jako u Cimrmanů v případě jablka, které o Vánocích dostávali vězni, aby je na Tři krále zase museli vrátit.
Vzhůru na Vyšehrad!
Sraz se známými jsme si 17. listopadu dali na Karlově náměstí, šli odtud dolů kolem botanické zahrady, a pak už jenom kousek. V kampusu Albertov, v závětří několika fakult Karlovy univerzity, se studenti cítili přece jenom jistěji. Zazněly projevy, jak to tak bývá, i skandování. „Jakeše do koše“ se zvláště vydařeně rýmovalo. Jen rozumy nějakých zásadových herců žádné. Už po tři čtvrtě hodině konec a shromáždění se přetavilo v průvod, jenž byl na křižovatce s ulicí Na Slupi pořadateli odkloněn na plánovaný Vyšehrad. Do historie, co nejdál od současnosti náměstí Václava. Že kráčíme správně potvrdily názvy ulic, jak na sebe navazovaly: Vnislavova, Neklanova, Přemyslova, Slavojova, Krokova… To už bylo krátce před šestou, Lumírovy sady a okolní svahy se rozblikaly stovkami plamínků svíček, pár vybraných zástupců ještě na Slavíně položilo květiny u hrobu Karla Hynka Máchy. Poté byla povolená část manifestace ukončena.
Na rozchod leč nikdo nemyslel. Když Přemysl, Krok a další, tak logicky nyní za Václavem. Nejblíže to bylo z Výtoně kolem botanické nahoru ke Štěpánské. Špatnej nápad. První na trase byla totiž Vyšehradská ulice se sídlem ministerstva spravedlnosti, a napříč ní koridor uniformovaných zaměstnanců spřáteleného ministerstva vnitra. V bílých helmách se tvářili sice mírumilovně, ale byli nerozborní, davu neustoupili. Takže čelem vzad zpět na nábřeží. Lidský proud se po něm dál sunul rychlostí odpovídající tomu línému vltavskému. U Jiráskova náměstí, tam u té maringotky, se ozval výkřik „Ať žije Havel!“ Reakcí byl dotaz souseda „A kdo to je?“
Symbolický pozdrav francouzských revolucionářů
Další klíčový bod: Divadlo národa na konci Třídy národa a tam ostře doprava. Prý to tak režíroval nějakej estébáckej dispečer, ale nebylo třeba. Věděli jsme, že žádná další nejbližší cesta k Václavovi už nevede. Konečně jsme měli publikum po obou stranách. Z osvětleného akvária Nové scény nám bylo vřele masově máváno, byla právě přestávka. Symbolická náhoda setkání dvou revolucí: dávala se Dantonova smrt s Poloczkem, Benešem, Rössnerem, Vinklářem, Březinovou a Rázlovou, kus nastudovaný ke 200. výročí té Velké francouzské. Zato naproti, z balkónu budovy Svazu čs. spisovatelů, nás provázely nečekaně chladné v totalitě stále zamrzlé nechápající pohledy.
To už ovšem ke konci všeho zbývalo posledních několik stovek kroků. Na křižovatce se Spálenou průvod definitivně stopnul policejní kordon a amplión opakovaně vyzývající k rozchodu. Bez úspěchu. Stojím asi v šesté řadě a odhodlaně zírám do nezúčastněně se tvářících tváří mladých policejních čekatelů. To studentky úplně vpředu jsou statečnější, a za blikotu svíček zastrkují za maxi plexi štíty květiny, jež však odmítnuté obratem končí na dlažbě, některé i rozšlápnuté.
Situace se stabilizovala, fronta zamrzla
Soupeři u šachovnice by se normálně shodli na patu a přátelsky rozešli, tady však jednomu hrozí politický mat a je připravený mu za každou cenu zabránit. Vzrušení přináší až výhrůžné zvolání jakési postavy na chodníku: „Kdo stojí, je estébák!“ Dav se fascinovaně disciplinovaně sesune do dřepu. Smůla pro operované koleno, musím na promrzlé dlažbě klečet. „To už není nic pro nás,“ s pochopením prohodí muž v semišovém kožichu v řadě za mnou. A amplión stále dokola, jako u Cimrmana dvojice tajných Ječný – Ziegler: “Neshlukujte se, rozejděte se!“ Promrzající průvod však sveřepě dřepí dál. To už muž v kožichu nevydrží, vztyčí se v celé své mohutnosti, a Národní třídou se nesou slova národní hymny. Přítomnými je v provokatérovi odhalen zasloužilý umělec Petr Haničinec.
Je něco po osmé, tma i zima houstnou. Spokojený, že jsem k aktivitě mladých přispěl i částí svého fotrovství, a navíc rodina o mě neví, zvedl jsem se k odchodu. Třída směrem ke Zlaté kapličce jako vymetená, jenom u ústí ulice Karoliny Světlo stojí, baví se a pokuřuje skupina příslušníků Lidových milicí u dvou obrněných monster s obřími radlicemi a sítěmi na masový odchyt demonstrantů.
Hnán chladem zčerstva kráčím po nábřeží směrem ke Kobylisům, v centru po veřejných dopravních prostředcích ani vidu. Všude zlověstné ticho do chvíle, než ho začne protínat ječení záchranek pendlujících mezi Spálenou a nemocnicí Na Františku. Proč, to jsem se dozvěděl až doma ve zprávách: přísloví o chcípající kobyle se naplnilo. Režimní moc nakonec ten večer definitivně ztratila se svým lidem trpělivost, k bílým helmám nasadila i červené barety a vzchopila se ke drastickému křečovitému záchvěvu.
Svému poslednímu právě ve chvílích, kdy měl na kahánku i 17. listopad roku devětaosmdesátého.
Čtěte také:
Někde tam už byl Emil Holub a Černochová tam teď posílá expedici vojenské policie
My dezoláti, frustráti a další občané
Povolební úklid s Járou Cimrmanem
Znáte CZ/SK Reddit https://cekni.to ?