V minulém týdnu probíhal „Týden pro klima.“ Tisková zpráva, kterou organizátoři rozesílali, hned na začátku uváděla: „Česko potřebuje fungující a spravedlivou klimatickou politiku, která bude reflektovat skutečnost, že klimatická krize je zásadním ohrožením pro lidská práva nás všech. Žádejte politiky, aby přijali spravedlivý klimatický zákon.“ Jak asi vypadá spravedlivý klimatický zákon a spravedlivá klimatická politika?
V této souvislosti si stačí připomenout dotování fotovoltaických panelů, na které běžný člověk nemá ani s tou dotací. Je na tom něco spravedlivého, nebo je to jen fígl, jak učinit z fotovoltaiky téma a dát vydělat všem, kteří se okolo tohoto zdroje elektřiny pohybují?
Mimochodem, tento dotovaný zdroj dodává průměrně ročně 20 procent svého instalovaného výkonu, v zimě běžně pouhých 10 procent a méně. V noci nedodává nic ani v zimě, ani v létě.
Nebo je snad něco spravedlivého na dotování větrných elektráren, jejichž provozovatelé (kteří by bez dotací nepostavili ani jednu elektrárnu) dají obcím, v jejichž katastru stojí, pár procent ze svých zisků?
Boj s klimatem zvyšuje ceny elektřiny
Taková fakta by však mohla někoho zmást. Mohl by si třeba myslet, že s onou klimatickou spravedlností to není tak čiré, jak se desítky klimatických organizací (zhusta kasírujících státní dotace) tváří. Aby tedy bylo každému jasné, že jde opravdu o spravedlnost, vzali aktivisté do hry ještě lidská práva.
„Klimatická krize se stále výrazněji promítá do základních lidských práv – od práva na zdraví až po bezpečné podmínky pro život. Stát má odpovědnost své obyvatele před těmito dopady chránit, a právě proto považujeme za důležité otevírat veřejnou debatu o klimatické spravedlnosti a odpovědnosti vládních orgánů,“ říká Eliška Zástavová z Amnesty International ČR.
To jsou argumenty, které můžou leckoho přesvědčit. Jenže, kde je právo na zdraví, když se například systematicky ignoruje možný negativní vliv infrazvuku z větrných elektráren (zde), protože je to takzvaný obnovitelný zdroj energie? A co má dělat stát na klimaticky spravedlivou ochranu svých občanů, když jeho příspěvek ke globálnímu oteplování je v celosvětovém rámci naprosto marginální, což je případ České republiky? Nebo jinak. Zabývá se klimatická spravedlnost tím, že kvůli „boji s klimatem“ rostou ceny elektřiny, což zdražuje výrobu, snižuje konkurenceschopnost a vede k tomu, že lidé nemají peníze?
Stejně jako demokracie je spravedlnost jen jedna. Protože spravedlnost, stejně jako demokracie, nepotřebuje přívlastky. Spravedlnost, stejně jako demokracie buď je, nebo není. To samé platí pro svobodu. Přívlastky pouze maskují její deformování.
O spokojenost, rozvoj a prosperitu nejde
Přesto je termín „klimatická spravedlnost“ v médiích frekventovaný. Nejen, že je frekventovaný, je také dlouhodobě nevysvětlovaný. Což se dá vysvětlit velmi snadno. Kdyby totiž hlasatelé „klimatické spravedlnosti“ vysvětlovali, co si pod oním pojmem představují, odhalili by své skutečné plány a cíle. A těmi nejsou spokojenost, rozvoj a prosperita.
Jejich cílem je společnost svázaná tisíci regulací a zákonů, které určují, co je možné říkat, co je možné si myslet, co je možné jíst, jaká dovolená je přijatelná, co je možné nosit za oblečení a tak dále. Jejich cílem je vpravdě socialistický až komunistický stát, který permanentně šmíruje své občany ve jménu klimatu. A protože klima skutečně zasahuje prakticky do všech oblastí lidského života, to šmírování by se také týkalo všech oblastí lidského života.
První obětí státu, v němž by panovala „klimatická spravedlnost“ by byla sama spravedlnost. Druhou demokracie, jež by nutně byla okleštěna na úroveň podobnou té, jaká v tuzemsku panovala do roku 1989. Souběžně s tím by byla obětována svoboda jednotlivce i svoboda obecně. Samozřejmě včetně svobody slova. Protože nejde zachraňovat klima bez toho, že si lidé budou myslet to, co chtějí a čemu věří. Nebo bez toho, aby si bez povolení zapálili oheň.
Spravedlnost nespočívá v tom, že budou všichni stejně chudí. Spravedlnost nespočívá ani v tom, že Pavel Tykač – který je trnem v oku aktivistů – zavře své elektrárny. Spravedlivé není ani to, že stát nacpe miliardy firmám, jež staví takzvané obnovitelné zdroje, které v zimě kolikrát nedodávají vůbec žádnou elektřinu.
Spravedlivá je například rovná daň. Nebo to, že místo bláznivého „boje za klima“ státy soustředí na adaptační opatření. Že budou pracovat na zadržení vody v krajině, na udržení přirozené cirkulace vody a vodní páry mezi oceány a pevninou, nebo na tom, aby snažily rozbíjet tepelné ostrovy, které vznikají všude tam, kde je málo zeleně a moc betonu. Jenže v takových opatřeních se netočí tolik peněz. A také jsou to reálná opatření, jejichž efekt se dá měřit.
Kdežto bojovat za klima se dá věčně. A dá se ve jménu tohoto boje změnit společenský řád. Což je ten skutečný cíl „klimatické spravedlnosti.“













