Předtím než byl Petr Pavel zvolen prezidentem, a také po nástupu do úřadu, opakoval jednu myšlenku nejčastěji ze všech. Byl to příslib, že bude znovu spojovat rozdělenou českou společnost. Lze říci, že díky tomu byl také zvolen. Většina lidí už prostě chtěla mít klid. Tak hezky se to poslouchalo:
„Chci být prezidentem všech občanů, i těch, kteří mě nevolili.“ (Projev v Poslanecké sněmovně, 13. června 2023.) A tamtéž: „Budu tlumit konflikty uvnitř naší společnosti a namísto nich vést věcný a otevřený dialog.“
Dokonce dodal, že „Konsenzus politických stran nebude možný, pokud bude společnost silně rozdělená.“ Krátce po svém zvolení na tuto myšlenku navázal v inauguračním projevu: „Společně čelíme stejným problémům a jedině společně se s nimi také dokážeme úspěšně vypořádat.“ A pokračoval ještě důrazněji: „Není pravda, že je naše společnost příliš rozdělená. Spíše jsme si jen zvykli více mluvit o tom, co ji rozděluje… Přitom bychom měli mnohem více mluvit o tom, co nás spojuje.“
O několik měsíců později znovu vyzýval politiky, aby hledali shodu. „Považuji za společný úkol nás všech hledat konsenzus tam, kde to dává smysl.“ Opakoval to dokonce ještě i letos na jaře: „Uzavírat se do bublin, které své členy jen ujišťují ve vlastní pravdě proti všem, není cestou.“ A také: „Není nutné se vždy a na všem shodnout, ale je nutné spolu mluvit, hlavně se poslouchat a snažit se porozumět.“ (Projev v Poslanecké sněmovně, 3. března 2026).
Notorický podpisovač
To všechno jsou silná slova. A také závazek. Který svými činy hodil Petr Pavel za hlavu hned, jakmile přišel na Hrad. Podepsal například celou řadu zákonů, které nejen někdejší opozice (dnes vláda) označovala za špatné, škodící, přinejmenším kontroverzní, ale kritizovala je také řada odborníků a velká část občanů – tedy společnosti. Například zákon o omezení mimořádné valorizace důchodů. Nevadila mu jeho retroaktivita, zneužití legislativní nouze a porušení práv důchodců. Navenek připustil pochybnosti ale… podepsal.
Další výhrady měl k novele důchodového pojištění. Ta zpřísnila podmínky předčasných důchodů i systém valorizací. Jenže… podepsal.
Poté přišel takzvaný konsolidační balíček. Vláda jej označovala za „nezbytný krok k ozdravení veřejných financí,“ tehdejší opozice (a opět nemálo odborníků, o veřejnosti ani nemluvě) za masivní zvýšení daňové zátěže a zásah do životní úrovně občanů. Hádejte jak to dopadlo? Prezident… podepsal.
V rámci notoricky stereotypní kampaně „Antibabiš“ vyrobila dřívější vláda ve své zášti Lex Babiš II. Už i děti v mateřské školce věděly, že to je zcela účelově vyrobený zákon namířený proti jedinému politikovi. Ale prezident… (chvíle napětí)… podepsal.
Vyvolávač vášní
To vše – a řadu dalších kontroverzí – podepsal, ačkoliv věděl, že jeho věrní ideologičtí soudruzi, pardon, přátelé mají ve Sněmovně většinu a mohou tedy jeho veto klidně přehlasovat. Zákony by pak samozřejmě platily stejně, jenže hlava státu by vyslala signál (jak s oblibou říká jeho věrný druh Petr Fiala) že všechno není v pořádku. A především, právě tímto by významně přispěl k plnění svých opakovaných slibů.
Jenže on si zvolil cestu podpory svých ideologických souputníků a tím dalšího prohlubování příkopů mezi vládou a opozicí, i mezi samotnými občany. V posledních měsících se už odkopal dokonale. Nejenže nemírnil vášně, ale rovnou je vyvolával. Přiléval olej do ohně.
Postavil se do čela dalšího kola kampaně Antibabiš. Choval se jako umanuté, nevychované dítě. Agresivitou svého vystupování proti současné vládě překonal všechny hlavy státu v demokratické éře naší země. Společnost ovanul záchvěv starých špatných časů, protože tou arogancí moci dosáhl úrovně komunistických prezidentů, kteří mluvili o nepřátelských imperialistech a vnitřním nepříteli.
Bravo. Sjednocovat společnost jejím rozeštváváním, to tady ještě nebylo.
