Obligátní otázka – jak se máte, máš? Zdvořilostní začátek konverzace, která většinou nepočítá s velkým prodloužením. Odpovědi jsou různé, podle momentální situace osloveného, podle jeho nálady, podle jeho časových dispozic i chuti komunikovat.
Potkala jsem známou a dostala tuto otázku. Má odpověď – Mám se skvěle. Známá odpověď přešla a řekla – no jasně, jde to, že?
„Ne, já jsem neřekla, že to jde. Řekla jsem, že se mám skvěle, bez ohledu na okolnosti. Tak jsem se rozhodla,“ řekla jsem jí. Trochu se usmála. Opětovala jsem otázku – jak se má ona.
Zasmušila se a řekla, jak by se mohla mít, když měla zlomenou ruku, tři měsíce v sádře a stále ji to bolí. „To je mi líto,“ řekla jsem. „A jak se Ti to stalo?“ – „No, jak opravovali chodník, tak to udělali špatně a já jsem zakopla,“ sdělila mi dotčeně. (Ano, často hledáme viníky, když se nám stane něco, co není dobré.) „Je potřeba dávat velký pozor,“ řekla jsem. „V našem věku jsou pády nebezpečné.“
„Já jsem dávala pozor. To ten špatně udělaný chodník. A já spěchala…“ – „A to je ono, není dobré spěchat,“ ujistila jsem ji s úsměvem. V tu chvíli jí to došlo a docela srdečně a tiše se rozesmála. Pochopila.
Okolnosti našich životů jsou různé. Někdy je dobře, jindy hůř. Takový je život. Pro naše vnímání života jsou však důležitější než okolnosti naše pocity – hlava a srdce. I když je člověk maximálně opatrný, může se mu stát, že upadne. Pokud pád přežije, pak je za co děkovat. Nic přece není samozřejmostí.
Čtěte také:
Nezůstane na nás ani kůže aneb Tropické noci v Česku
Kdo pojede, nebo nepojede? Aneb Ústavní soud Petra Pavla předběžně opatřil a oleje do ohně přilil
Podvodné telefonáty? Nachytat podvodníka není tak těžké…
