Z ČT a ČRo staly ministerstva bez mandátu, ideové autority bez odpovědnosti a finanční centra, které přerozdělují naše peníze podle vlastních priorit.
Česká televize a Český rozhlas vznikly jako instituce veřejné služby, jejichž úkolem je poskytovat ověřené informace, kultivovat veřejnou debatu a stát mimo politické i komerční tlaky.
Postupem času se však proměnily v instituce, které nejen informují, ale také vykládají realitu, určují legitimní rámec veřejné diskuse a skrze podruhé zdaněné naše peníze alias koncesionářské poplatky dělají vlastní kulturní politiku.
Přerozdělováním k závislosti
Metafora „Vatikánu“ zde není náhodná: stejně jako církevní centrum moci si i veřejnoprávní média vytvořila vlastní autoritu, vlastní věrouku a vlastní okruh věřících.
ČT a ČRo se staly vykladači „jediné pravdy“. Neomezují se na předávání informací, ale určují, jak jim rozumět, co je správné, co je morální, co je civilizované a co je naopak nepřijatelné. Jejich výběr témat, hostů a interpretací vytváří ideový filtr, který rozhoduje o tom, které názory jsou považovány za legitimní a které jsou odsouvány na okraj. Tím získávají roli ideové autority, která se staví nad politické strany, nad volené instituce i nad samotnou společnost.
Stejně nežádoucí, jako je politická moc ČT i ČRo, je jejich moc kulturní. Česká televize je dnes největším stabilním investorem do české kinematografie. Z koncesionářských poplatků financuje většinu českých filmů, seriálů, dokumentů i animované tvorby. Rozhoduje o tom, které projekty vzniknou, kdo dostane příležitost a jaké hodnoty budou reprezentovány.
ČT tak fakticky určuje kulturní politiku státu, aniž by byla státním orgánem. Nejde přitom jen o film. Televize financuje regionální kulturní projekty, dokumentární cykly, festivaly, umělecké pořady i investice do kulturní infrastruktury. Z instituce veřejné služby se tak stává kulturní hegemon, který přerozděluje stovky milionů korun ročně a vytváří uzavřený ekosystém závislých tvůrců.
Veřejnoprávní média jako fetiš
Podobně Český rozhlas provozuje vlastní symfonický orchestr, financuje koncertní sezóny, nahrávky klasické hudby, podporuje skladatele a interprety. Je největším producentem rozhlasových her, dramatizací, literárních pořadů a původní dramatické tvorby. Tato rozsáhlá kulturní produkce je financována z povinných poplatků, nikoli z trhu. Rozhlas tak rozhoduje o tom, která hudba bude žít, které příběhy budou vyprávěny a kteří autoři dostanou prostor. I zde vzniká kulturní politika, která není výsledkem demokratického rozhodování, ale interního výběru instituce.
Tato moc vytváří uzavřený okruh závislých: Tvůrců, kteří potřebují zakázky. Kulturních institucí, které potřebují podporu. V neposlední řadě publika, které považuje veřejnoprávní média za nedotknutelný symbol demokracie. Kritika se pak automaticky interpretuje jako útok na svobodu médií, nikoli jako legitimní otázka po odpovědnosti a transparentnosti. Veřejnoprávní média se tak stávají fetišem, který má být chráněn bez ohledu na to, jak skutečně funguje.
ČT a ČRo dostaly do bodu, kdy ztratily schopnost sebereflexe. Zaměstnanci veřejnoprávních médií vstoupili do stávky namířené proti krokům demokraticky zvolených institucí. Nejde o obranu nezávislosti, ale politický odpor instituce, která se považuje za arbitra „jediné pravdy“ a odmítá přijmout kontrolu, jež je v demokratickém systému běžná.
Z ČT a ČRo staly instituce, které určují nejen to, co je pravda, ale i to, co je kultura. Nejsou jen médii, ale ministerstva bez mandátu, ideové autority bez odpovědnosti a finanční centra, která přerozdělují naše peníze podle vlastních priorit. Tím se proměňují ve „stát ve státě“, tedy strukturu, která neslouží společnosti, ale sama sobě.
