Ve věku 86 let zemřel výtvarník, hudebník, performer a pedagog Milan Knížák, někdejší rektor Akademie výtvarných umění a dlouholetý ředitel Národní galerie v Praze. Patřil k nejvýraznějším a nejvlivnějším osobnostem českého kulturního života druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Na poselství Milana Knížáka čtenářům měsíčníku a deníku TO se můžete podívat ve videu (spustí se v úvodní fotce, pozn. red.).
S Milanem Knížákem neodchází pouze bývalý ředitel velké kulturní instituce a umělec, jehož práce se nacházejí ve sbírkách významných světových muzeí. Odchází člověk, který se po více než šest desetiletí pokoušel rozšiřovat hranice umění, narušovat jeho konvence a zpochybňovat představu, že uměleckým dílem musí být především krásný předmět vystavený na stěně nebo umístěný na podstavci.
Jeho tvorbou mohl být obraz, rozbitá gramofonová deska, kus oděvu, pouliční obřad, báseň, architektonický návrh, hlučný koncert i obyčejné lidské gesto. Knížák nepovažoval umění za oblast oddělenou od každodenní skutečnosti.
Český umělec uprostřed světové avantgardy
Milan Knížák se narodil 19. dubna 1940 v Plzni. Část dětství prožil v Mariánských Lázních, kam se jeho rodina přestěhovala po válce. Jeho otec byl učitelem a věnoval se také malování, matka pracovala jako úřednice. Knížák postupně studoval výtvarnou výchovu na Vysoké škole pedagogické, Akademii výtvarných umění i matematickou analýzu na Matematicko-fyzikální fakultě. O několik desetiletí později se sám stal profesorem a rektorem AVU.
Poprvé vystavoval už v roce 1958. Na počátku šedesátých let se začal od tradičního výtvarného projevu stále výrazněji vzdalovat. Vytvářel objekty a instalace v pražských ulicích a dvorech, především na Novém Světě, kde měl ateliér.
V roce 1964 založil se svými přáteli skupinu Aktuální umění, která od roku 1966 používala zkrácený název Aktual. Její členové přenášeli umění z výstavních síní do ulic. Pořádali akce, obřady, happeningy a takzvané Demonstrace jednoho, jejichž prostřednictvím narušovali běžný rytmus města i zavedenou představu o tom, co ještě může být uměním.
Nebyla to domácí nápodoba západního umění, která by do Československa dorazila se zpožděním. Knížák vstoupil do světového avantgardního proudu v době, kdy se teprve formoval. V polovině šedesátých let na jeho aktivity upozornil teoretik Jindřich Chalupecký představitele mezinárodního hnutí Fluxus. Jeho zakladatel George Maciunas poté Knížáka jmenoval ředitelem Fluxus East, tedy představitelem hnutí pro východní Evropu.
V roce 1968 Knížák odcestoval do Spojených států, kam jej Maciunas zval již několik let. Během svého amerického pobytu se účastnil akcí Fluxu a uskutečnil také vlastní performance, mimo jiné Lying Ceremony v New Brunswicku a The Difficult Ceremony v New Yorku. Do Československa se vrátil v roce 1970.
Milan Knížák nebyl pouze pozorovatelem světové avantgardy uzavřeným za železnou oponou. Byl jejím přímým účastníkem a jedním z umělců, kteří jí ve střední a východní Evropě dávali osobitou podobu.
Rozbité desky, které předběhly svou dobu
Nejvýrazněji se Knížákův mezinárodní význam projevil v projektu destruované hudby, později známém pod anglickým názvem Broken Music.
Již v roce 1963 začal rozbíjet, škrábat, propalovat, slepovat a jinak upravovat gramofonové desky. Takto poškozené nosiče potom přehrával. Součástí výsledné skladby byla původní nahrávka, a také praskání, skřípot, přeskakování jehly, náhlé změny rytmu a nečekané střety zvukových úryvků. Porucha se v Knížákově pojetí stávala kompozicí.
Gramofonová deska pro něj přestávala být pouhým nosičem cizí hudby. Samotný její povrch se stával partiturou a každé poškození určovalo, jak bude výsledná skladba znít. To, co mělo být technickou vadou, proměnil v umělecký princip.
Knížák experimentoval s gramofonovými deskami v době, kdy neexistovalo digitální samplování ani turntablismus v jeho pozdější podobě. Jeho destruovaná hudba proto bývá označována za jednoho z předchůdců kreativní práce s gramofonem jako samostatným hudebním nástrojem. Předběhla postupy, které se o mnoho let později prosadily v experimentální hudbě, DJingu i digitální kultuře.
Význam Knížákovy práce potvrzuje také její zastoupení v newyorském Muzeu moderního umění. MoMA eviduje desítky jeho děl, mezi nimi řadu preparovaných gramofonových desek, dokumentace performancí, objektů a instalací.
Milan Knížák vystavoval nejen v Československu a evropských zemích, ale také ve Spojených státech, Japonsku, Kanadě a Austrálii. Jeho význam proto nelze poměřovat pouze domácí výtvarnou scénou.
Aktual a počátky českého undergroundu
Knížák se výrazně zapsal také do historie české nekonformní hudby. V roce 1967 založil rockovou skupinu Aktual, jejíž koncerty se podobaly spíše divokým performancím než běžným hudebním vystoupením.
Kapela poprvé vystoupila v březnu při oslavách Mezinárodního dne žen ve Velké Hleďsebi. Koncert skončil už po třetí skladbě. Ani další vystoupení se neobešla bez skandálů. Aktual narušoval tehdejší představu o rockové hudbě a obvyklé rozdělení mezi koncertem, divadlem, happeningem a fyzickou akcí.
Některé skladby Aktualu, například Atentát na kulturu, byly později mylně připisovány skupině The Plastic People of the Universe. Aktual přispěl k formování uměleckých i životních postojů české nekonformní mládeže a ovlivnil prostředí, z něhož později vyrostly skupiny Plastic People a DG 307.
Knížák se však vůči zjednodušenému a romantizovanému obrazu českého undergroundu ostře vymezoval. Ani zde nechtěl patřit ke kolektivu, který by mu určoval, co si má myslet. Byl příliš výrazným individualistou na to, aby se pohodlně vešel do jedné politické, umělecké nebo generační škatulky.
Nepřítel normalizačního státu
Po návratu ze Spojených států se ocitl pod dohledem komunistického režimu. Byl opakovaně zadržován, vyslýchán a trestně stíhán. Jeho možnosti oficiálně pracovat, vystavovat a cestovat byly značně omezené. Přivydělával si proto různými profesemi, prodejem vlastních obrazů a restaurováním loutek.
V říjnu 1974 skončil ve vazbě kvůli obvinění z pokusu poškodit zájmy Československa v zahraničí. Důvodem byl dopis odeslaný do Francie, v němž podle tehdejších orgánů zkresleně popisoval poměry v zemi. Ve vazbě zůstal do února 1975, poté bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Petici za jeho propuštění podepsal mimo jiné básník Jaroslav Seifert.
Během pozdějšího procesu s členy skupiny The Plastic People of the Universe použila prokuratura jako jeden z důkazů údajně protistátní text písně Atentát na kulturu. Přestože byla píseň připisována Plastic People, Knížák se k jejímu autorství sám přihlásil.
Ani pronásledování komunistickým režimem z něj nevytvořilo poslušného člena disidentského společenství. Zůstával solitérem, který odmítal autoritu státu stejně jako autoritu jakéhokoli opozičního tábora.
V dubnu 2026 Ústavní soud vyhověl jeho stížnosti a rozhodl, že se justice musí znovu zabývat jeho žádostí o rehabilitaci za vazbu z let 1974 a 1975. Podle soudu mu předchozí rozhodnutí formalistickým výkladem upřela možnost domoci se nápravy křivdy způsobené komunistickým režimem.
Z provokatéra rektorem a ředitelem
Po listopadu 1989 se Knížákova životní situace zásadně obrátila. Umělec, kterého předchozí režim sledoval a zavíral, se postavil do čela nejvýznamnějších českých uměleckých institucí.
V letech 1990 až 1997 byl rektorem Akademie výtvarných umění. Škola v té době procházela rozsáhlou reformou, otevírala se novým uměleckým přístupům a rozšiřovala výuku například o intermédia a nová média. Knížák zároveň až do roku 2015 vedl Ateliér intermediální tvorby, jímž prošla řada výrazných českých umělců.
V roce 1999 jej ministr kultury Pavel Dostál jmenoval generálním ředitelem Národní galerie v Praze. V jejím čele zůstal téměř dvanáct let, do roku 2011.
Do galerie vstoupil jako rozhodný, sebevědomý a často autoritativní ředitel. Změnil způsob jejího řízení a financování, řešil dlouho odkládané restituční nároky a krátce po nástupu vyrovnal deficitní hospodaření instituce. Národní galerie se pod jeho vedením rovněž vypořádala s následky povodní v roce 2002.
Výrazně proměnil také stálé expozice ve Veletržním paláci. Větší důraz kladl na jednotlivé autory, české umění, design, fotografii a osobnosti, které se dříve pohybovaly na okraji hlavního proudu. Do expozic zařazoval nejen obrazy a sochy, ale také film, průmyslový a grafický design nebo práce opomíjených autorů.
Knížák tvrdil, že galerie má být především muzeem, které shromažďuje, chrání a zkoumá umělecká díla, nikoli pouze výstavní síní pro krátkodobé projekty. Jeho odpůrci naopak hovořili o příliš osobním, uzavřeném a autoritativním způsobu řízení.
Muž trvalého konfliktu
Milan Knížák se nikdy nestal všeobecně přijímanou kulturní autoritou. A pravděpodobně o to ani nestál.
Byl obdivovaný i nenáviděný. Dokázal být velkorysý, ale také nesmiřitelný. Byl průkopníkem radikální avantgardy a současně později vystupoval jako ostrý kritik značné části současného umění. V mládí rozbíjel společenské a estetické konvence, ve vyšším věku naopak hájil vlastní představu řádu, kvality a kulturní hierarchie.
Výrazně se vyjadřoval také k politice a veřejnému dění. Byl příznivcem Václava Klause a kriticky vystupoval proti řadě dalších politických a kulturních osobností. V roce 1998 neúspěšně kandidoval do Senátu za ODS a v letech 2001 až 2003 působil v Radě České televize.
Po celý život odmítal být pouze tím, kým jej chtěli mít ostatní. Nechtěl být jen představitelem undergroundu, členem Fluxu, profesorem, ředitelem galerie ani příznivcem určitého politického proudu. Jakmile jej někdo někam zařadil, zpravidla udělal něco, čím dané zařazení zpochybnil.
Umělec, kterého nebylo možné přehlédnout
Milan Knížák zasáhl do výtvarného umění, hudby, performance, architektury, módy, designu, fotografie, poezie, pedagogiky i fungování kulturních institucí.
Dlouhá léta se věnoval také sbírání, opravování a dokumentování loutek. Výsledkem jeho mnohaleté práce se stala rozsáhlá dvoudílná encyklopedie věnovaná výtvarníkům loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku. Obsahovala stovky stran, tisíce obrazových materiálů a množství hesel, která shromažďoval přibližně tři desetiletí.
Význam jeho osobnosti však nespočíval pouze v množství oborů, kterým se věnoval. Patřil k lidem, kteří nepřijímají hranice jako něco samozřejmého. Hranice mezi uměním a životem, mezi hudbou a hlukem, mezi předmětem a odpadem, mezi institucí a osobní odpovědností pro něj zůstávaly otevřené.
Přenášel umění z galerií do ulic. Provokoval komunistickou moc, své umělecké kolegy, kulturní instituce, kritiky, politiky i vlastní příznivce.
Jeho dílo bude možné dál vystavovat, přehrávat, zkoumat i odmítat. Nenahraditelná však bude samotná Knížákova přítomnost – směs talentu, sebevědomí, vzdoru, tvrdohlavosti, intelektuální nezávislosti a ochoty vstoupit do sporu bez ohledu na následky.
S Milanem Knížákem odešel jeden z posledních českých umělců, kteří avantgardu pouze nestudovali ani nenapodobovali. On ji skutečně žil.
