Co když existuje alternativní politická pozice k zavedeným ideologickým směrům? Takzvaná čtvrtá politická teorie Alexandra Dugina patří mezi nejdiskutovanější ideové koncepty současného Ruska. Přestože zůstává především filozofickým projektem, její důraz na multipolaritu, civilizační identitu a odmítání liberalismu ovlivňuje část ruského geopolitického myšlení i debaty o budoucím uspořádání Evropy a v konečném důsledku i světa.
Alexandr Dugin představil svou Čtvrtou politickou teorii v roce 2009 stejnojmennou knihou The Fourth Political Theory. Jejím cílem není vytvořit další variantu existujících ideologií, ale nabídnout nový ideový rámec pro svět po skončení studené války. Dugin vychází z předpokladu, že moderní dějiny ovládly tři velké politické teorie: liberalismus, komunismus a fašismus. Konstatuje, že liberalismus sice zvítězil, avšak právě jeho převaha odhalila vlastní limity a proměnila se v univerzální ideologii globalizace.
Dugin proto odmítá všechny tři směry současně. Místo obnovy či redefinice některé z těchto ideologií navrhuje vznik „čtvrté pozice“, která má převzít pouze ty prvky minulých systémů, jež lze podle něj zbavit jejich původního ideologického významu. Výsledkem má být otevřený koncept založený nikoli na univerzálních pravidlech, ale na pluralitě různých civilizací a jejich vlastních historických zkušenostech.
Dugin vychází z Heideggera i ruských intelektuálů
Přestože Dugin označuje Čtvrtou politickou teorii za nový ideový směr, její základ tvoří několik starších filozofických tradic. Nejdůležitější z nich představuje eurasianismus, tradicionalismus a filozofie německého myslitele Martina Heideggera. Právě jejich propojením vzniká charakteristická podoba Duginovy politické filozofie.
Prvním pilířem je eurasianismus, jehož kořeny sahají k ruským emigrantským intelektuálům dvacátých let 20. století, zejména ke knížeti Nikolaji Sergejeviči Trubeckému. Eurasianisté odmítali představu Ruska jako pouhé evropské mocnosti a tvrdili, že představuje svébytnou civilizaci stojící mezi Evropou a Asií. Dugin tuto myšlenku rozvíjí do podoby geopolitického projektu, v němž Eurasie vystupuje jako samostatné civilizační centrum schopné konkurovat atlantickému prostoru reprezentovanému Spojenými státy a západní Evropou. V důsledku se tak jedná o koncept svébytné civilizace, která stoji v samostatně a v opozice vůči civilizaci západní.
Druhým zdrojem je tradicionalismus, spojený především se jmény René Guénon a Julius Evola. Oba autoři kritizovali modernitu, materialismus i sekularizaci a zdůrazňovali existenci nadčasové Tradice, která podle nich předchází moderním politickým systémům. Dugin přebírá jejich přesvědčení, že současná západní civilizace prochází hlubokou duchovní krizí způsobenou odklonem od tradičních hodnot. Současný akademický výzkum přitom upozorňuje, že právě tradicionalismus nepředstavuje pouze jednu z mnoha inspirací, ale zůstává jedním z nejstálejších a nejdůležitějších prvků Duginova myšlení napříč jeho tvorbou.
Třetím významným zdrojem je filozofie Martina Heideggera. Od něj Dugin přebírá především pojem Dasein, tedy lidské bytí zakotvené v konkrétním historickém a kulturním prostředí. Zatímco moderní ideologie stavějí do centra jednotlivce, společenskou třídu nebo národ, Dugin nahrazuje tyto kategorie právě Daseinem jako základním subjektem politiky. Současně přebírá Heideggerovu kritiku technické civilizace, která podle něj redukuje člověka na pouhý ekonomický prostředek. Rovněž odmítá moderní představy univerzálního lidského subjektu platného bez ohledu na kulturní a historické rozdíly.
Co znamená Čtvrtá politická teorie pro středovýchodní Evropu
Pro státy středovýchodní Evropy nepředstavuje Čtvrtá politická teorie konkrétní politický program, ale odlišný způsob nahlížení na postavení regionu i sebe sama. V Duginově pojetí totiž není středovýchodní Evropa okrajovou částí Západu ani pouhým pásmem mezi Ruskem a Evropskou unií. Jde o prostor, kde se rozhoduje o budoucí podobě evropského civilizačního uspořádání.
Nás, jakožto země Evropské unie, vidí jako bezpáteřní loutky, udržované tzv. atlantským tržním imperialismem, kdy se pokaždé snažíme napodobovat náš západní vzor, ale vždy jsme zároveň o krok pozadu. Vznik Spojených států amerických vidí jako největší omyl v historii lidstva. Jejich vznik podle jeho přesvědčení snižuje důležitost společné kultury a tradic. Jedinec z jakéhokoliv civilizačního celku se tak může stát součástí v společnosti založené na univerzálních hodnotách, konzumu a materiálním hedonismu.
Z této perspektivy nejsou otázky členství v NATO nebo Evropské unii pouze bezpečnostními či ekonomickými rozhodnutími. Představují zároveň volbu mezi dvěma rozdílnými civilizačními směry. Atlantickým, založeným na univerzalismu západních hodnot, a eurasijským, který prosazuje existenci několika rovnocenných civilizačních center. Dugin proto dlouhodobě kritizuje rozšiřování euroatlantických struktur na východ a považuje je za součást geopolitického soupeření mezi těmito dvěma modely.
Pro samotné země regionu z toho vyplývá odlišné postavení. Česká republika a Polsko jsou v jeho geopolitickém pohledu pevnou součástí atlantického prostoru, zatímco Srbsko představuje přirozenějšího partnera eurasijského projektu. Maďarsko nebo Slovensko bývají v některých zahraničních analýzách uváděny jako státy usilující o pragmatičtější vztahy mezi Východem a Západem, nelze je však označovat za země řídící se Čtvrtou politickou teorií.
Alternativa k liberálnímu světovému řádu
Čtvrtá politická teorie představuje jeden z nejambicióznějších pokusů formulovat alternativu k liberálnímu světovému řádu po skončení studené války. Dugin v ní propojuje eurasianismus, tradicionalismus i Heideggerovu filozofii do koncepce, která odmítá univerzální platnost západních politických hodnot a místo ní prosazuje svět tvořený několika svébytnými civilizacemi s vlastními historickými zkušenostmi, tradicemi a představami o politickém uspořádání.
Přestože zůstává především filozofickým konceptem a nepředstavuje oficiální ideologii žádného státu, její význam spočívá v tom, že nabízí odlišný způsob interpretace současného světa i postavení středovýchodní Evropy. Právě proto se s jejími argumenty lze setkat v debatách o multipolaritě, státní suverenitě, evropské integraci i vztazích mezi Západem a Ruskem.
Bez ohledu na to, zda jsou Duginovy závěry přijímány, nebo odmítány, patří Čtvrtá politická teorie mezi nejvýznamnější ideové koncepty současného ruského geopolitického myšlení. Její znalost proto umožňuje lépe porozumět argumentům, které se objevují v diskusích o budoucím uspořádání Evropy i proměně mezinárodního řádu.
