Spojuje nás touha bránit Evropu, shodly se v srpnovém protiimigračním prohlášení italská premiérka Meloniová a její dánská kolegyně Frederiksenová – političky zcela odlišných ideologických rodokmenů. Právě dánská premiérka na levici dlouhodobě vyniká svými „jestřábími“ postoji k migraci a dokládá, že v této otázce neváhá překračovat tradiční politické hranice. Po událostech v Ceutě tak místo španělského premiéra Pedra Sáncheze coby „chronického vítače“, a mj. kolegu ze stejné politické frakce, podpořila výše zmíněnou Meloniovou. Jak vyplývá z následujícího textu, ze strany Frederiksenové přitom nejde až o takové překvapení.
Dánská politická reprezentace, vedená trojnásobnou premiérkou Mette Frederiksenovou, jistě provozuje řadu kontroverzních věcí. V Dánském království přece jen dominuje levicový pohled na svět a společnost. Tato země patří pod vedením Frederiksenové mezi rázné prosazovatele nejrůznějších zelených politik EU. Z dánského národního pohledu a v tamních geografických podmínkách mají sice tato opatření své opodstatnění, v zemi však obecně panuje více etatismu, než je zdrávo. V Bruselu navíc Dánsko tlačí zhůvěřilost jménem Chat Control, jehož prosazení by mohlo vést k plošnému prohledávání či skenování soukromé i šifrované komunikace uživatelů. Vedle toho ovšem činí také věci inspirativní, dobré, racionální – a všeobecným představám o moderní evropské levici se naprosto vymykající.
Jednou z těchto pozitivních věcí je migrační politika. Ta je přesně taková, jaká je předsedkyně vlády, jež ji důrazně prosazuje: realistická, pragmatická, praktická, ochranářská.
Levicová kritika proimigrační politiky
Mette Frederiksenová předsedá dánské vládě od roku 2019 a je premiérkou do nepohody. Po celou dobu svého vládnutí řeší nějaké krize. Pokud bychom však nazírali její politický i osobní profil pouze povrchně, bez znalosti jejích reálných politických kroků, vůbec bychom ji nemuseli odhadnout správně. Čistě z jejího životopisu by v hlavách některých lidí mohl vyvstat předsudek, zdali nebude náhodou tak trošku odtržená od reality. Pochází z dobře situované rodiny, disponuje humanitním vzděláním, před politikou pracovala v odborech. Ještě než dostudovala, už byla v politice a trpělivě stoupala po kariérním žebříčku stranickou hierarchií v sociální demokracii.
Skeptik si pomyslí, co asi tak může tato žena vědět, jak se říká, o „běžném životě normálních lidí“. A pravdou je, že životní cesta (původ, rodinné prostředí, práce, hodnotové a ideové vlivy) třeba zmíněné italské premiérky je v podstatě zrcadlově opačná. Ta má s „běžnými životy normálních lidí“ zcela autentické a dlouhodobé vlastní zkušenosti. „Čím to, že se tyto dvě – v téměř všem ostatním zcela odlišné – ženy dokáží postavit na jednu tribunu? Ruku v ruce zde haní promigrační politiky zleva doprava. Naprosto výstižně pojmenovávají viníky evropské migrační tragédie, popisují problém a plédují za bezpečnou Evropu – a vůbec za přežití kontinentu takového, jaký ho známe.“ Otazník se v tomto případě vznáší nad postavou Frederiksenové, pro Meloniovou je to její přirozená politická pozice.
Odpovědí je státnický formát, politická odvaha a odpovědnost, schopnost uvažovat racionálně – tedy to, co odlišuje pravé státníky od pouhých politiků. Také argumentačně jsou postoje dánské premiérky zajímavé, neotřelé a osvěžující. Celá její příkrá kritika masové migrace, islamizace Evropy a multikulturalismu utrženého ze řetězu se totiž nese ve značně levicových tóninách. Jde o kritiku zleva. Frederiksenová dobře chápe, že důsledkům těchto smrtících jevů na konci dne budou muset čelit především ti, které hájí ona, sociální demokratka: lidé chudší, sociálně slabší, manuálně pracující, příslušníci menšin. A spolu s nimi to odnesou nejrůznější výdobytky sociálního a pokrokového demokratického právního státu. Tomu chce Mette Frederiksenová zabránit a je v tom velice uvěřitelná, konzistentní a přesvědčivá.
Dánsko bez antisystémových stran
Pozoruhodný pakt dvou premiérek o čemsi svědčí. Za prvé, je zásadní trpělivě trvat na dialogu i – a možná hlavně – s lidmi odlišných názorů. Širší spojenectví legitimizuje a stírá uměle vytvořená tabu. Za druhé, politici musí pěstovat jistou dávku politického realismu. Meloniová něco zmůže, všeobecně toxičtí a více či méně zfašizovaní „křiklouni“ nezmůžou nic. Za třetí, bez širšího konsensu migrační kalamitu nikdo nezastaví – bariéry mezi jednotlivými politickými rodinami a frakcemi je nutné v otázkách života a smrti překonávat, pokud je tedy vůle. Pud sebezáchovy, snaha zabránit zdecimování vlastní země, elementární politická odpovědnost by se měly vymykat pravidlům pravolevé osy. Bezpečnost státu by měla stát vysoko nad politikařením.
Nechť si všichni levičáčtí a progresivističtí kritici Frederiksenové, kteří ji mají za kacířku pošlapávající nějaká ideologická dogmata, povšimnou jedné důležité věci: v Dánsku prakticky neexistují relevantní antisystémové strany. Průběžně sice posilují strany pravicové, asi v rámci širšího evropského trendu a snad i únavy lidí z dlouhého premiérování jedné osoby, ale v zásadě nikdo nevolá po žádných extrémních změnách, nikdo nechce bourat systém. Po extrémních řešeních není poptávka. Jednoduše proto, že systém funguje a staré politické strany nerezignovaly na elementární národní zájmy. Společnost se nijak zvlášť neradikalizuje, stát zajišťuje pořádek a vynucuje právo, instituce se těší obrovské důvěře lidu. Jak jednoduchá prevence proti politické polarizaci a bobtnání hnědého i rudého extremismu, co říkáte?
V úvodu textu píši o receptu, který Dánsko aplikuje na migrační hrozby. Ten si zasluhuje ve druhé části komentáře trochu rozvést, nejen proto, že je evidentně funkční. Kdyby totožný recept uplatňovaly i ostatní západoevropské státy, kontinent devastovaný migrací a islamizací by dneska mohl vypadat podstatně jinak, podstatně lépe.
Nepřizpůsobiví přicházejí o dávky
Poprvé Dánsko dává poměrně jasně najevo, že o masovou migraci ze zemí třetího světa nestojí. Nikoho nezve, nikoho freneticky nevítá na nádražích, netvrdí, že to zvládne, a schizofrenicky neživí neziskářský organismus, který migrační problém povzbuzuje. Podmínky pro udělování azylu jsou nastaveny přísně a dánský stát trvá na principu jeho dočasnosti. Jakmile důvod azylu pomine, dotyčný migrant musí zemi opustit. Dánsko si dále dává veliký pozor na dva problematické jevy – slučování rodin a tvorbu ghett, která výslovně definovalo, a státní instituce věnují místním obyvatelům speciální pozornost.
Bezpečnostní složky zde mají posílené pravomoci a stát tato problematická ohniska cíleně rozrušuje, rozptyluje a nenechává žít si vlastním životem. Systematicky bojuje proti formování tzv. paralelních společností, jak jsou oficiálně definovány v rámci dánské legislativy. Jsou-li přistěhovalci nepřizpůsobiví, neposílají-li své děti do školy apod., přichází o dávky a stát se do záležitosti vkládá zcela napřímo (děti se musí vzdělávat, musí se učit dánsky, probíhá jakási „výuka dánských hodnot“ apod.).
Státní občanství se nerozdává na potkání, a naopak se trvá na celé řadě tvrdých podmínek – od znalostních a jazykových testů, přes prokázání ekonomické soběstačnosti po bezúhonnost. Tím ale Dánové stále nekončí. Tak například při ceremoniálu udělení občanství si musí dotyčný adept potřást rukou s příslušnou úřednicí (což v nejednom případě vyřazuje ty, pro něž má žena nižší hodnotu než kráva a kteří své víře a jejím pomateným zákonům zachovávají věrnost). Tyto zdánlivé drobnosti pramení z obecné národní povahy. Dánové jsou vlastenci a dobře vědí, co chtějí, a stejně tak si jsou vědomi, čeho je radno se vystříhat. Mají zkrátka vůli se bránit a nenechat si od cizinců diktovat, jak mají žít ve vlastní zemi.
V Dánsku Islámábád nechceme
S tím také souvisí to, že nejsou ve vztahu k nově příchozím postiženi zhoubným rovnostářským blouzněním či dokonce jejich okázalým zvýhodňováním (jak paradoxní u tak tradičně levicového státu). Své království považují primárně za království dánské, demokracii upřednostňují před čímkoli a jejich národní tradice jsou pro ně přednější než tradice cizí.
Abychom byli konkrétní, například se neostýchají ozvat se proti různým muslimským rušivým rituálům a zvykům. Naposledy se k tématu rozpovídal – opět zdůrazňuji – levicový ministr pro migraci a integraci Morten Bødskov. Podle něj by člověk neměl při procházce Dánskem nabýt dojmu, že se ocitl někde „na předměstí Islámábádu“, a navrhuje celostátní zákaz veřejného svolávání k islámské modlitbě z amplionů. Rovněž bije na poplach před „plíživou islamizací“.
Dánové se dále nenechávají šikanovat různými nároky muslimů na speciální zacházení: od proskribovaných jídelníčků po zahalování. Od roku 2018 Dánové na svých ulicích netrpí „nindži“ a jiné zakuklence.
A v neposlední řadě si Dánové odmítají lhát do kapsy; Dánsko je jednou z nejtransparentnějších evropských států, pokud jde o podrobné statistiky mapující kriminalitu a další společensky výbušné fenomény. Při pohledu na tato data je hned jasné, proč státy, které si chtějí lhát do kapsy, podobná čísla nezveřejňují či dokonce ani nesbírají. Ve zkratce; přistěhovalecká menšina vykazuje výrazně vyšší, silně disproporční zločinnost a její celkový ekonomický přínos společnosti je v červených číslech, jinými slovy není, neexistuje, je záporný.
Dokonce i odměření Dánové, kteří migraci zvládají, na přistěhovalce doplácí – svým bohatstvím i svým bezpečím. Jak pak na tom asi musí být ti, jejichž absolutně benevolentní státy migraci přímo katastrofálně nezvládají a ještě si lžou do kapsy?
