ODS po loňských volbách do Poslanecké sněmovny splnila domácí úkol. Odchod mimořádně nepopulárního Petra Fialy z jejího čela byl prvním nezbytným krokem k přežití.
Tím dalším měl být rozchod s názvem SPOLU, vizuálně i fakticky. Ten však zůstal stát na půl cesty, když se například v Praze volební lídr Tomáš Portlík schovává za tuto značku. Přestože je to nyní druhý muž ve straně, za ODS se zjevně stydí. Takto návrat k autentické politické straně určitě nevypadá a politika defializace tudíž rychle skončila.
Jak se znemožnit
Volební prohra podivného uskupení SPOLU nebyla překvapením. Vláda nezvládla klíčová témata života země. Nic nepomohlo, když se protagonisté tehdejších vládních stran snažili před volbami marketingově přesvědčovat veřejnost o opaku v domnění, že co volič, to hlupák a konzument mainstreamových médií. Ukázal se prostý fakt, že lež zůstává lží, a vláda brněnského politologa se musela pakovat. ODS na vládnutí SPOLU s dlouhodobě podlimitními lidovci a TOP 0,9, vyšperkované Rakušanovým Dozimetrem a většinu doby dokonce neomarxistickými Piráty, doplatila nejvíc.
V mnoha směrech realizovala program svých koaličních partnerů, třeba právě těch nejlevicovějších s jejich digitalizací stavebního řízení a naprostým rozkladem státní správy ve stavebnictví doprovázeném miliardovými škodami u téměř všech subjektů v tomto složitém resortu. Přidejme k tomu nezvládnutý nárůst cen energií a v českých poměrech historicky rekordní inflaci, obrovské deficity státního rozpočtu, zbytečně aktivistické zapojení do války na Ukrajině, lavírování s migračním paktem, nepochopitelné naprosté zezelenání vládní politiky v době českého předsednictví EU, servilní sázku na bidenovskou politiku v USA a následnou neskrývanou nechuť k Donaldu Trumpovi, rozbití V4, a máme jasno.
Strana se v podstatě odloučila od všeho, na čem vznikla a byla dříve mimořádně úspěšná. Původní ideje pohřbila a nahradila je neskutečným lavírováním mezi názorovou Skylou a Charybdou svého nedávného předsedy, jemuž se v roli premiéra natolik zalíbilo, že byl ochoten pro setrvání ve funkci faustovsky uzavřít smlouvu s několika ďábli najednou. Pravicová politika se vytratila v koaličních kompromisech a v agendě vládních stran, jejichž ideová výzbroj pocházela z dílny zbrojíře vyškoleného v evropskounijním učilišti levičáckého progresivismu.
Těžký batoh
Dějinná linie předsedů jedné ze dvou nejvýznamnějších polistopadových politických stran přidala nové jméno. Po domácí rozměry dalece přesahující osobnosti otce-zakladatele; po chlapovi z gulami, který dokázal vycítit náladu doby; po nadějném, okolnostmi semletém slušnákovi, a po brněnském politologovi duchem spíše lidovci, přišel Martin Kupka. K velké politice poprvé přičichl jako tiskový mluvčí ODS v době předsednictví Mirka Topolánka a Petra Nečase, aby se přes angažmá v komunální politice prosadil do vedení strany a v roce 2021 na post ministra dopravy. To je určitě slušná politická zkušenost, která je dostatečnou kvalifikací na post stranického šéfa.
Ovšem je tu jedno velké ALE. Byl zřejmě nejvíce loajálním ministrem Fialovy vlády, byl to on, kdo se podílel na všech rozhodnutích, která se ukázala jako v lepším případě neprozíravá, v horším škodlivá. Byl to on, kdo otiskl svůj prst na dramatické inflaci, která připravila lidi o nemalou část jejich úspor a vysála jejich peněženky, byl to on, kdo přes původní sliby souhlasil se zvyšováním daní a nárůstu plateb sociálního a zdravotního pojištění živnostníků, jejichž zájmy se teď tolik zaklíná.
S touto zátěží se bude v příštích měsících a letech obtížně vypořádávat. Měl by mnohem lehčí situaci, kdyby dokázal aspoň částečně protestovat či dokonce rebelovat, ale to se v době vlády Fialova fanklubu ve straně a vládě netolerovalo. Nehledě na to, že byl jeho součástí, takže jej to zřejmě ani nenapadlo. Kdyby se ODS chtěla chovat podle politické logiky, dala by po Fialovi šanci jinému názorovému proudu ve straně. Problém je v tom, že tam žádný není, nebo pokud ano, tak je dlouhodobě uložen k zimnímu spánku. Těch pár rebelujících jednotlivců stranu buď opustilo, jako třeba Jan Zahradil, nebo přežívají jako obtížný, ale tolerovaný hmyz, jako třeba senátorka Vladimíra Ludková. Po pár měsících Kupkova „lídrovství“ je stále zřejmější, že jeho zvolení bylo katastrofální variantou. Vyznačuje se pouze mírným posunem v mezích fialismu, a to je opravdu málo. Loajální ministr, který nikdy nevystoupil z řady, stěží může být symbolem návratu k původním, atraktivním nosným myšlenkám ODS.
Hlavně opatrně
Jak se tedy Martin Kupka vžívá do své nové role? Jak hodlá získat pro ODS znovu silný voličský potenciál? Co překvapivého či šokujícího, nebo aspoň zásadně novátorského nabízí? Kdybychom si chtěli ulehčit přemýšlení, tak bychom mohli odpovědět, že nic, a jít dál. Ale buďme poctivější a zkusme hledat, i když to nebude snadné. Kupka mluví o „konkrétní agendě a návrzích“, s nimiž chce přicházet do Poslanecké sněmovny. Vznikla také stínová vláda zaměřená na „řešení běžných problémů lidí“ s tím, že výrazně posílí „ekonomickou i odbornou kompetenci ODS.“
Na první dobrou tyto věty zní jako prázdné, tedy nic neříkající fráze, které v různých obměnách vypouštějí téměř všichni předsedové politických uskupení, co jich v českých a moravských luzích a hájích máme. Abychom nebyli nefér, nechme Kupku i konkretizovat: „mezi naše priority patří daňová reforma se snížením zdanění práce, která usnadní zaměstnávání a omezí švarcsystém. Ve zdravotnictví chceme posílit volbu pacienta a konkurenci mezi pojišťovnami. A klíčová je také reforma vzdělávání – lepší propojení škol se zaměstnavateli a důraz na kritické myšlení mladých lidí v prostředí zahlceném dezinformacemi. To je nabídka, se kterou ODS přichází.“
Potlačíme-li smích nad pojmem dezinformace v souvislosti s nezapomenutelným zmocněncem Fialovy (a Kupkovy) vlády Otou Foltýnem, pak máme neodvratný pocit, že i tyto návrhy už jsme slyšeli z různých úst mnohokrát. Nic tedy zásadně nového a už vůbec převratného. Jenom nás musí napadat nepatřičná otázka: proč jste to, kruci, neudělali, když jste byli ve vládě? Aha, koaliční partneři, no jasně. Mečiarova definice největšího politického nepřítele je stále platná. Pokud to tak skutečně bylo, tak to chtělo méně opatrnosti a nějaký radikální krok, mnohem radikálnější než vyhodit Bartoše z vlády sms zprávou.
Kudy dál
ODS se po čtyřech letech vládnutí vrátila do opoziční role a zatím se jí v ní vůbec nelíbí. I její nový předseda si jistě pamatuje, že konkrétní agenda a návrhy opoziční strany vyšumí v parlamentní debatě, kterou většina lidí nesleduje. Nerealizuje se z nich nic, takže lidé nic nepoznají. Stínová vláda je pouze hříčka navenek, většinou to je jinak k ničemu. ODS ji v době, kdy byla v opozici, měla, a pak se ukázalo, že vstoupila do vlády s prázdnými šuplíky. Místopředseda strany Portlík to přiznává a říká, že ODS musí být na vládnutí lépe připravena.
Otázkou je, zda cesta, kterou Kupka naznačuje, k němu má šanci vést. Spíše se zdá, že jde ze strany vedení ODS o naprosté nepochopení situace. ODS by znovu měla vzbudit něco jako pravicový étos, ukázat, že jej dokáže uvnitř strany a v myšlení svých šéfů znovu nalézt. Tím je zřetelné ideové vymezení zdůrazňující svobodu, prosperitu, tržní ekonomiku, suverenitu, a odpor proti regulacím, Green Dealu, migraci, válečnému běsnění atd. Nic z toho však není slyšet. Spíš naopak. Takový postoj by totiž vyžadoval radikální rozchod s fialovskou politikou, nejen mírný posun v jejím rámci.
Pokud absentují reálné konzervativní postoje, pokud se ódeeskoví lídři zaklínají technokratickými bláboly o „funkčních řešeních“, sotva se mohou divit, že je válcuje i tak obskurní uskupení, jakým je STAN. Ano, podle Martina Kupky prý nejlépe definuje pravici „schopnost přicházet s funkčními řešeními.“ Takovou možnost však opoziční strana příliš nemá, její řešení zůstávají v drtivé většině v podobě pouhých řečí. Pravici však přece definují především ideje svobody a prosperity a oddanost k nim. Ty Kupkovi a spol. chybí.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 9/2026.
