Píseň Modlitba pro Martu se stala neoficiální hymnou listopadu 89. Každý účastník si pamatuje přinejmenším slova: „Ať mír dál zůstává s touto krajinou; zloba, závist, zášť, strach a svár; ty ať pominou, ať už pominou…“ Přání milionů Čechů se tehdy vyplnilo. Zvládli jsme přechod z totality do svobody mírově, s grácií, sametově. Zloba, závist, zášť, strach a svár pominuly. Leč jen nakrátko. Už zanedlouho začaly znovu vystrkovat růžky. Dnes jsou probuzeny naplno a řádí tak, že ohrožují i samotný mír.
Nad čím jiným se patří zamyslet se nyní, na přelomu let, trochu hlouběji než nad mírem coby jedním z nejcennějších statků, které máme? Nicméně má-li být taková úvaha svým rozsahem únosná, musíme se vydat cestou přímou, bez kličkování – a ta vede, ať chceme nebo ne, skrze rozjímání o sváru, konfliktu, válce.
Bubny a bubeníci
Nemálo lidí dumá v této době nových svárů, záští a strachu nad záhadou: Jak to, že jsou najednou některé evropské země tak bojechtivé? Proč je Evropská unie válkychtivá? Oficiální vysvětlení slýcháme neustále, lze ho shrnout do dvou hesel: spravedlnost a bezpečnost. Můžeme pochopit ty, kteří se s takovým vysvětlením spokojí a nemají zájem nad ním dále přemýšlet. Nicméně každého, kdo nechce zůstat jen na povrchu u pouhých hesel, napadají neodbytné otázky…
Jsou hesla o spravedlnosti a bezpečnosti vážně poctivým, pravdivým zdůvodněním pro umírání statisíců (nebo milionů?) lidí na frontě i mimo ni? Vysvětlují uspokojivě obrovskou devastaci lidskou a hospodářskou, v aktuálním případě Ukrajiny, ale do nemalé míry i Evropy? A otázka otázek: K čemu vlastně slouží (nejen) politikům válka?
Myslícím lidem by mělo být nápadné, že hesla o spravedlnosti a bezpečnosti vždy hrála hlavní roli při ospravedlnění válečného běsnění. Zněla z úst demokratů i tyranů. Hlásali je čestní lidé i ty nejhorší bestie. Už to by nás mohlo přimět k předběžné opatrnosti. Po strašných zkušenostech minulé stovky let by bylo šílenstvím přijímat taková hesla bezhlavě. Pokud člověk hesla nepřijímá slepě a připustí si logické pochybnosti, naskočí mu třeba v souvislosti se zmíněným konfliktem na Ukrajině ihned další otázky…
Bylo možné této válce včas předejít? Nebyly před válkou zanedbány některé – možná i základní – diplomatické prostředky? O tom, jaké chyby učinilo Rusko, se píše všude, ale učinil nějaké chyby i Západ? Jestliže ano, není snad zásadní pro naši budoucnost je hledat, zkoumat – a pak si je otevřeně přiznat?
Jedná se bez nadsázky o otázky života a smrti. Jestliže nebudou správně a beze zbytku zodpovězeny, budou nadále umírat lidé. Třeba ne hned, ale za pár měsíců, za pár let… Kolik jich bude? Tisíce? Statisíce? Miliony?
Právě proto, že se evropské země těmito stěžejními otázkami nezabývají (a když ano, tak pohříchu s klapkami ideologické zášti na očích i uších), nemůžeme být klidní. Rostoucí strach v lidech je oprávněný. Člověk jedoucí na místě spolujezdce, vnímající, že se auto plnou rychlostí blíží k horizontu, za kterým může být jak mírný pahrbek, jenž způsobí pouhé zhoupnutí žaludku, tak i bezedná propast, by byl blázen, kdyby se nebál. Nemůžeme jen tak mávnout rukou nad podezřením, že někdo v Evropě chce horkou válku s Ruskem. A když ne horkou, tak alespoň tu studenou.
Což vede k další otázce: K čemu slouží bušení do válečných bubnů nejzainteresovanějším bubeníkům, politikům a válečným aktivistům? Odpověď je prostá a po staletí stejná: k zisku peněz, k posílení moci, likvidaci svobody, ovládnutí života lidí ve všech sférách života. Přesně to se dnes děje. Politici od bruselských po národní už ani nepředstírají snahu o dodržování standardních civilizačních právních rámců. Kdykoliv si je zmanipulují, nebo rovnou překročí. Kážou o korupci a nechávají se korumpovat. Svoboda je ubíjena záplavou pořád šílenějších regulací, na prvním místě destrukcí svobody slova. Politici za vydatné pomoci ideologických aktivistů a spřízněných médií nestoudně vstupují do všech sfér našich životů včetně těch nejintimnějších. Jejich stereotypní vysvětlení? Spravedlnost, bezpečnost, válka…
Jak z toho ven?
Odpověď není složitá, bohužel neustále přehlížená. Do této nebezpečné, úpadkové situace nás zavedl nebezpečný a úpadkový způsob (ne)myšlení. Spočívá v tom, že se učíme myslet v destruktivních formách, v nichž převládají – kupodivu – zloba, závist, zášť, strach a svár. Není potřeba být geniálním myslitelem, aby člověku došlo, že v těchto formách mír nikdy nevymyslíme. Neboť stádo vystrašených, rozvášněných, zuřivých vlků se nemůže chovat jako společenství beránků.
Co se vlastně dnes učíme? Jednoduše řečeno: novým náboženstvím. Žít se stroji a obsluhovat je. Pro řadu lidí jsou stroje jejich novodobí bohové, což z lidí dělá… stroje. Učíme se zakazovat a rozkazovat lidem. Většině politiků, právníků a aktivistů jsou zákony nejvyššími bohy. Učíme se politicky myslet. Ideologie, rok od roku extrémnější, až brutálnější, jsou pro část společnosti ztělesněním božství. Učíme se nespočtu nesmyslů, přijímáme je jako nové náboženské pravdy. A divíme se, že se svět topí ve strachu, svárech, nenávisti a všeobjímajícím úpadku.
Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 12
